Převod práva při výkonu rozhodnutí a exekuci

I. Úvodem

Podle dvou podobných ustanovení – §  256 odst. 2 OSŘ a § 36 odst. 4 exekučního řádu ( EŘ ) lze při nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prokázat přechod povinnosti nebo přechod či převod práva, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu, jen „listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem“. U slova „notářem“ je pak v obou zákonech odkaz na poznámku pod čarou – §  6 zákona č.  358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Zejména citované ustanovení exekučního řádu je nepochybně často využíváno, takže jeho výklad by měl být zcela jasný, což je ovšem vzhledem k formulacím, které zákon používá, problémem. V tomto příspěvku se zaměřím na to, jak prokázat převod práva, a to zejména ve vztahu k činnosti notáře.

II. Změna oprávněného

Jaká listina prokazující převod práva by tedy měla být předložena, aby mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí nebo exekuce ve prospěch jiné osoby než oprávněného, který je označen v exekučním titulu? Je třeba vycházet z toho, že před nařízením výkonu rozhodnutí soud zpravidla nenařizuje jednání (§  253 OSŘ ) a při nařízení exekuce toto jednání vůbec nepřichází v úvahu (§  44 odst. 2 EŘ ), proto by se logicky mělo jednat o listinu veřejnou – jen ta potvrzuje, není-li prokázán opak, bez dalšího pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno (§  135 OSŘ ), a jen ta obstojí ve srovnání s formálními požadavky kladenými na exekuční tituly (vykonatelná rozhodnutí a jejich obdoby). Při předložení jiné listiny než veřejné by soud musel zkoumat její formální i obsahovou správnost, a provádět tak zjišťování, která jsou nad rámec povahy těchto řízení. Otázkou však je, zda této úvaze odpovídá platná zákonná úprava a rozhodovací praxe soudů.

III. Veřejné a soukromé listiny

Podle již zmíněného §  135 OSŘ jsou veřejnými listinami ty, které jsou vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomocí, a ty, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné.

Typickou veřejnou listinou je notářský zápis, který je za veřejnou listinu prohlášen v §  6 NotŘ , na který odkazují i obě citovaná ustanovení občanského soudního řádu a exekučního řádu. Je však třeba doplnit, že charakter veřejné listiny má podle §  6 NotŘ také výpis z notářského zápisu a stejnopis notářského zápisu, kterým se prokazuje existence originálu notářského zápisu, který je trvale uložen u notáře, a dále jsou to listiny o ověření, kterými jsou podle §  72 NotŘ ověřovací doložky vyhotovené při vidimaci (ověřování shody opisu nebo kopie s listinou) nebo při legalizaci (ověřování pravosti podpisu). Už na tomto místě je třeba zdůraznit, že veřejnou listinou je pouze ověřovací doložka, která nečiní z listiny nikoliv veřejné (teorie i praxe se vrací k používání termínu „soukromá listina“), na níž je ověřen podpis, listinu veřejnou.

IV. Historie

Domnívám se, že objeví-li se problém s výkladem některého tradičního ustanovení našeho mnohokrát měněného právního řádu, je užitečné zjistit historii jeho vzniku, která často mnohé napoví o úmyslech či nedopatřeních při „opisování“ starších právních úprav. Zvlášť ustanovení §  256 odst. 2 OSŘ (a jeho praktická kopie v §  36 odst. 4 EŘ ) k tomu přímo vybízí.

Současné znění § 256 odst. 2 je v občanském soudním řádu obsaženo od jeho účinnosti od roku 1964. Pouze zákonem č.  30/2000 Sb. do něho byla vložena slova „nebo notářem“, čímž se akceptovala poněkud opožděně skutečnost, že státní notářství, mající charakter státních orgánů, byla ke konci roku 1992 zrušena a počátkem roku 1993 byla obnovena instituce soukromého notáře.

Jak se dalo očekávat, v předchozí právní úpravě – v zákoně č.  142/1950 Sb. , o řízení ve věcech občanskoprávních ( občanský soudní řád ), najdeme úpravu podobnou ustanovení §  256 odst. 2 OSŘ . V § 436 je uvedeno, že „exekuci ve prospěch jiné osoby nebo proti jiné osobě, než která je označena v exekučním titulu, možno povolit jen tehdy, prokáže-li vymáhající věřitel veřejnou nebo veřejně ověřenou listinou, že nárok přešel na něho, anebo že závazek přešel na osobu, proti které se exekuce navrhuje“. Dá se říci, že toto ustanovení je srozumitelnější než současně platné, stále však v něm zůstává ne zcela srozumitelná formulace „veřejně ověřená listina“.

Zajímavá je i definice veřejných listin v §  118 zákona č.  142/1950 Sb. Je sice rovněž podobná jako definice současná, vymezuje však navíc, co je listinou soukromou (tento legislativní pojem z našeho práva poté z politických důvodů zmizel) – je jí každá jiná listina, která není veřejnou.

Pojďme však ještě dál do historie, protože i autoři zákona č.  142/1950 Sb. nutně museli navázat na předchozí právní úpravu – ta byla v zákoně č. 79/1896 ř. z., o řízení exekučním a zajišťovacím ( exekuční řád ), přičemž ve znění platném v roce 1945 se v § 9 dočteme, že „pro jinou osobu nežli tu, která v exekučním titulu jako oprávněná jest označena, nebo proti někomu jinému nežli tomu, kdo v exekučním titulu jako dlužník jest jmenován, může exekuce toliko potud místo míti, pokud listinami veřejnými nebo veřejně ověřenými se prokáže, že nárok v exekučním titulu uznaný nebo závazek v něm určený z osob tam pojmenovaných přešel na ty osoby, od nichž nebo proti nimž exekuce jest navržena“. Tady je tedy zřejmě „předobraz“ současného §  256 odst. 2 OSŘ a jak je vidět, už tady se objevuje slovní spojení „veřejně ověřená listina“. Jeho tehdejší přesný význam se neodvažuji vyložit, nicméně si myslím, že z celého tohoto ustanovení je zřejmé, že přechod práv či povinností nebylo možno v této zákonné úpravě prokázat soukromou listinou.

V. Nejčastější převod práva oprávněného

Jedním z nejčastějších způsobů převodu práva oprávněného při výkonu rozhodnutí nebo exekuci je v praxi jistě postoupení pohledávky. Při rozhodování o tom, jak soudu postoupení pohledávky prokázat, stojí tedy oprávněný před problémem, jak vyložit slovní spojení „listina vydaná nebo ověřená státním orgánem nebo notářem“.

Jazykový výklad, jak už jsem naznačil, bude vždy působit problémy, zvlášť ve vztahu k notáři. Ten totiž listiny nevydává, ale sepisuje, ale ani je neověřuje – provádí ověřování shody opisu nebo kopie s listinou nebo na nich ověřuje podpisy. Striktní jazykový výklad by tedy znamenal, že notáře při opatřování těchto podkladů vůbec nelze využít, což je z hlediska předpokládaného úmyslu zákonodárce evidentně nepřijatelné. Ustanovení je proto nutno vyložit i jinými metodami, o historickou jsem se již pokusil.

VI. Judikatura Nejvyššího soudu

Judikatura Nejvyššího soudu v dané oblasti byla pro mě vlastně motivem k napsání tohoto příspěvku, neboť jsem v ní našel několik velmi polemických právních závěrů. Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/1999 byla zformulována z rozsudku sp. zn. 2 Cdon 721/97 tato právní věta: „Je-li listina opatřena ověřovací doložkou notáře, která neobsahuje náležitosti předepsané ustanovením § 74 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb. , nelze podpisy na ní uvedené považovat za ověřené ve smyslu ustanovení § 74 odst. 1 tohoto zákona. Takovou listinou nelze prokázat přechod práva nebo povinnosti podle ustanovení § 256 odst. 2 OSŘ .“ Proti této právní větě nelze v podstatě nic namítat, pozoruhodné však je, že naznačuje, že by přechod práva bylo možno prokázat, pokud by byla ověřovací doložka v pořádku. Nejvyšší soud v odůvodnění činí zásadní závěr: „Aby totiž byl prokázán přechod práva ve smyslu ustanovení § 256 odst. 2 OSŘ , musí mít listina tento přechod osvědčující charakter listiny veřejné ve smyslu ustanovení § 134 OSŘ; takovou je notářská listina jen tehdy, splňuje-li náležitosti notářským řádem stanovené, v dané věci tedy náležitosti předepsané ustanovením § 74 odst 1 a 2 NotŘ .“ Zatímco s první částí věty lze jen souhlasit, v jejím závěru je zřejmý omyl – Nejvyšší soud evidentně naznačuje, že pokud by byla ustanovení §  74 odst. 1 a 2 NotŘ dodržena, bylo by možno soukromou listinou, na níž jsou ověřeny podpisy účastníků, přechod práva podle §  256 odst. 2 OSŘ prokázat. Jinými slovy, že za veřejnou listinu lze považovat listinu soukromou, která obsahuje doložku o ověření.

Další vývoj judikatury Nejvyššího soudu, byť již nezveřejňované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, se odvíjí v intencích tohoto judikátu a úvahy posouvá dál. Z dalších rozhodnutí lze citovat např. odůvodnění v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2053/2004: „V soudní praxi nebyly a nejsou žádné pochybnosti o tom, že přechod povinnosti nebo práva lze ve smyslu ustanovení § 256 odst. 2 OSŘ prokázat nejen listinou vydanou státním orgánem nebo notářem, ale i takovou listinou (‚soukromou‘ listinou), která byla státním orgánem nebo notářem jen ověřena, přičemž postačuje, aby byl na takové listině ověřen podpis osob, které ji vystavily.“ Argumentace v tom smyslu, že „v soudní praxi nebyly a nejsou pochybnosti“, se mi jeví opravdu jako málo přesvědčivá. A např. v odůvodnění rozsudku sp. zn. 20 Cdo 383/2004 je stejně argumentačně „silně“ uvedeno: „Protože smlouva o postoupení pohledávky má povahu soukromé listiny, lze jí přechod práva prokázat jen tehdy, je-li ověřena státním orgánem či notářem, tj. jsou-li podpisy na ní zákonným způsobem ověřeny . “

VII. Závěr

Ten, kdo prokazuje převod práva při výkonu rozhodnutí nebo exekuci, se musí rozhodnout, zda k prokázání převodu zvolit veřejnou listinu nebo listinu soukromou s ověřenými podpisy. Jakým směrem se ubírá rozhodovací praxe soudů, jsem uvedl, paradoxem přitom je, že právní věta jediného judikátu Nejvyššího soudu zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jen stanoví, co k prokázání převodu předložit nestačí. Odůvodnění rozsudku přitom obsahuje zásadní závěr, že k prokázání je třeba listiny veřejné. Síla dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejňovaných nejrůznějšími způsoby (časopisy, webové stránky) je však veliká a bohužel se přestává rozlišovat, která rozhodnutí mají mít vliv svým uveřejněním ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na sjednocení soudní praxe a která jsou jen jednotlivým právním názorem jednoho senátu Nejvyššího soudu v konkrétní věci.

Ze shora uvedeného si však dovoluji z hlediska činnosti notáře učinit závěr, že slovní spojení „listina vydaná nebo ověřená notářem“ použité v §  256 odst. 2 OSŘ a §  36 odst. 4 EŘ znamená, že se ve vztahu k činnosti notáře může jednat jen o stejnopis notářského zápisu, případně méně praktický výpis z notářského zápisu. Rozhodně tím nelze rozumět listinu, která nemá charakter listiny veřejné, na níž byly notářem pouze ověřeny podpisy účastníků.