Ještě k dodatečnému projednání dědictví
I. Použití procesních předpisů při dodatečném projednání dědictví
Ve svém článku uveřejněném v tomto časopisu v čísle 3/2006 jsem se v souvislosti s dodatečným projednáním dědictví zabýval i otázkou použití procesních předpisů v tomto řízení. Dospěl jsem k závěru, že v tomto řízení je třeba použít současně platné procesní předpisy bez ohledu na dobu smrti zůstavitele, tedy i v případě dodatečných projednání dědictví po osobách, které zemřely před 1. 1. 1993. Byl jsem však upozorněn, že jsem se v článku výslovně nevypořádal s přechodným ustanovením Čl. II bod 2. zákona č. 263/1992 Sb. , kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád , které zní takto: „Pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, užije soud dosavadních předpisů; tím není dotčeno užití § 38.“ Tato připomínka je namístě, nicméně toto ustanovení je podle mne nerealizovatelné a je důsledkem nezvládnutí množství legislativních problémů, které bylo nutno v souvislosti se zrušením státních notářství řešit. Bezdůvodná inspirace ustanovením § 106 odst. 3 bývalého notářského řádu upravujícího činnost státních notářství je u tohoto ustanovení evidentní.
Citované přechodné ustanovení podle mého názoru nelze v praxi použít z mnoha důvodů. Tím hlavním je obecná nemožnost toho, aby se soud při vedení řízení (až na v zákoně taxativně uvedené výjimky týkající se například příslušnosti soudu) řídil procesními předpisy, které již neplatí a tedy používal procesní nástroje, které v době řízení nemá k dispozici. Tato obecná zásada je vyjádřena v přechodných ustanoveních občanského soudního řádu, hlavně pak v ustanovení § 355, podle něhož, není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností. Toto ustanovení se sice v době nabytí účinnosti netýkalo řízení o dědictví, ale dnem 1. 1. 1993 jako by nabylo na významu i pro toto řízení. Výlučně s bývalými procesními předpisy by nebylo možno tak jako tak vystačit – většina ustanovení je neaplikovatelná, i s ohledem na změnu politického systému, mnohá zase chybí. A došlo by ještě k jednomu paradoxu – podle § 25 bývalého notářského řádu se pro řízení před státním notářstvím používala podpůrně ustanovení občanského soudního řádu, nabízí se tedy otázka – použila by se ustanovení toho předchozího nebo současného?
Nutno se však vyrovnat s případem, kdy dojde ke kolizi hmotněprávních předpisů, které je třeba podle doby smrti důsledně aplikovat, a současných procesněprávních předpisů. Podle mne se jedná jen o případ, kdy nově zjištěný majetek byl předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, což prakticky přichází v úvahu v období smrti zůstavitele od 1. 4. 1964 do 1. 8. 1998 (viz Čl. VIII bod. 2 zákona č. 91/1998 Sb. ). Úprava postupu při stanovení, co z tohoto majetku patří do dědictví, případně co patří pozůstalému manželovi, byla podle předchozích procesních úprav samozřejmě odlišná od procesní úpravy současné. Při použití současné procesní úpravy v § 175l OSŘ i pro rozdělení bezpodílového spoluvlastnictví manželů je třeba ji modifikovat jen v tom, že místo pojmu „společné jmění manželů“ se v řízení použije pojem „bezpodílové spoluvlastnictví manželů“, jinak nic nebrání jejímu použití.
Setrvávám tedy na názoru, že zásadní použití procesního práva platného v době řízení o dědictví i v případě dodatečného projednání dědictví po zůstaviteli, který zemřel v době platnosti jiné zákonné procesní úpravy, je uskutečnitelné a výkladově jedině možné.
II. Zahájení a ukončení dodatečného projednání dědictví
Ještě jednou jsem se zamýšlel nad tím, zda je vůbec možné, aby bylo řízení o dědictví o majetku, který se objevil až po právní moci usnesení, jímž bylo původní řízení skončeno, zahájeno jen na základě návrhu. Stále více jsem přesvědčen o tom, že to možné není a že je v tomto případě třeba vždy, pokud soud dospěje k závěru, že jsou podmínky ustanovení § 175x OSŘ naplněny, zahájit řízení. Důvodem je právě znění tohoto ustanovení – zatímco v případě prvního projednání dědictví je důvodem řízení už skutečnost, že někdo zemřel, v případě dodatečného projednání musí být splněna ještě další podmínka – existence neprojednaného majetku. Předběžný závěr soudu o tom, že existuje důvodný předpoklad, že tomu tak je, vyjádří soud právě usnesením o zahájení řízení. Jestliže důvodný předpoklad k zahájení řízení není, odmítne soud návrh podle ustanovení § 43 OSŘ . Při dodržení tohoto procesního postupu je pak zřejmé, že pokud se až v průběhu řízení ukáže, že k dodatečnému projednání dědictví nebyl důvod, soud řízení zastaví a o podaném návrhu již rozhodovat nebude.