Ještě jednou o nepřiměřených úrocích, ale nejen o nich
V čísle 5/2007 tohoto časopisu mě poněkud zneklidnily některé pasáže článku JUDr. Václava Kouby s názvem Ještě jednou k lichvářským úrokům . Připomínám, že článek reagoval na zveřejněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 (dále jen „rozsudek“), který stanovil pravidla pro rozlišení, kdy je ujednání o výši úroků při půjčce neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
Nejdříve několik poznámek k rozsudku. Podle něho je ujednání o výši úroků při půjčce neplatné pro rozpor s dobrými mravy, přesahuje-li sjednaná výše úroků podstatně úrokovou míru obvyklou v době jejich sjednání. Tato obvyklá míra se přitom má posuzovat podle nejvyšších úrokových sazeb uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů a půjček. Samozřejmě jde o to, od jaké hranice dochází k podstatnému převýšení obvyklé úrokové míry. Nejvyšší soud při svém rozhodování neměl v řešeném případě až tak těžkou úlohu, neboť úrok byl sjednán ve výši 60 % ročně, přičemž úroková míra bank v době sjednání půjčky dosahovala 15,5 %. Tady už se asi dá mluvit o podstatném převýšení obvyklé úrokové míry.
Nechci zásadně polemizovat s rozsudkem, ovšem hlavní problém přijatého závěru vidím v tom, že vypovídá pouze o tom, že výše úroků 60 % a výše ročně je už v rozporu s dobrými mravy, ale co úroky nižší? Kde je hranice? Na rozsudku je dále pozoruhodné, že úrok sjednaný při půjčce mezi občany (občanský zákoník) srovnává s úrokem placeným z úvěrů poskytnutých bankami ( obchodní zákoník ). Neměl by být tento úrok srovnáván spíše s jinými sjednanými úroky při půjčkách v nebankovním sektoru? Není právě to ta hranice, jejíž překročení znamená porušení dobrých mravů? Vždyť jak srovnávat půjčování peněz bankami a nebankovním sektorem, na který se obrátí ten, kdo chce peníze půjčit právě proto, že mu banka nepůjčí. A proč mu nechce banka půjčit? Jedná se samozřejmě o osobu, která bance nedává dostatečnou záruku vrácení peněz. Tedy pokud půjčí někdo, kdo není bankou, je podle mne logické, že půjčuje s větším rizikem nevrácení půjčky a tedy i nárokem na větší odměnu (úroky). Nejvyšší soud osobu, která si peníze půjčuje, bez dalšího považuje za osobu v tíživé finanční situaci, která zasluhuje zvláštní ochranu, zatímco ten, kdo peníze půjčuje, vystupuje v roli jakéhosi „padoucha“. K této zvláštní ochraně dlužníka není podle Nejvyššího soudu ani třeba, aby smlouvu uzavřel v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, není ani třeba, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu lichvy podle § 253 TrZ – prostě stačí, že dlužník potřebuje peníze, a to je věc věru zlá ... K tomu jedno srovnání – jak by byl asi soudem posuzován případ, kdy někdo, kdo je v bytové tísni, koupí byt, který je zjevně předražený (srovnatelný byt by se dal koupit za poloviční cenu). Byla by i tato smlouva posuzována jako smlouva uzavřená v rozporu s dobrými mravy? A bylo by možné uvádět i další příklady, kdy smlouvy, v nichž se jeví podmínky jedné ze smluvních stran jako nápadně nevýhodné, mohou být soudy posuzovány jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Ustanovení § 49 ObčZ , podle něhož může účastník smlouvy od smlouvy odstoupit, pokud ji uzavřel v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, by tak prakticky ztratilo význam (pokud by druhá strana odstoupení od smlouvy neakceptovala) – než žalovat podle tohoto ustanovení a prokazovat splnění obou podmínek (tíseň a nápadně nevýhodné podmínky), to je nesporně výhodnější smlouvu napadnout pro rozpor s dobrými mravy. Obecná otázka zní – která zásada občanském právu platí víc – zásada, že „smlouvy mají být dodrženy“ nebo poněkud abstraktnější zásada „dobrých mravů“? A není náhodou prvně uvedená zásada součástí té druhé?
Nyní už k článku JUDr. Kouby. Především v něm podle mne dochází k nesprávnému používání termínu lichvářský úrok. Sjednaný úrok, který se ve smyslu dobrých mravů může jevit jako nepřiměřený, není úrokem lichvářským, byť je takto někdy nazýván. Lichvou je podle § 253 TrZ hrubě nepřiměřené plnění ve prospěch osoby, která při tom využila něčí tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení. Tíseň nebo rozrušení ovšem podle mne nemůže spočívat v tom, že osoba, která si půjčuje peníze, tyto peníze nutně potřebuje. Jinak by si je asi ve většině případů nepůjčovala. Setkáme-li se tedy v naší činnosti s úrokem, který se nám může jevit jako nepřiměřený, nenazývejme to lichvou – ke konstatování lichvy může dojít jen v trestním řízení.
Souhlasím s tím, že většina případů půjčení peněz podle občanského zákoníku se odehraje tak, že si věřitel k půjčené částce přičte svou odměnu za půjčení peněz a tato celková částka je pak „vydávána“ za půjčenou částku, poskytnutou bezúročně. Že ani v budoucnu nelze jiný způsob půjčování peněz v nebankovní oblasti očekávat, to vyplývá z toho, že i věřitelé se zajímají o to, jak v těchto věcech rozhoduje Nejvyšší soud ... V notářské činnosti se při sepisování dohod se svolením k vykonatelnosti setkáme s tímto závazkem – půjčkou – asi nejčastěji a protože do jeho skutečných „tajů“ nebudeme zpravidla v konkrétním případě zasvěceni, sepíšeme notářský zápis podle shodného prohlášení účastníků, jak nám konečně ukládá i § 71b odst. 3 NotŘ .
JUDr. Kouba vidí problém v případech, kdy „podnikatelský subjekt nabízí pomoc v tísni rychlou půjčkou“. Nevím, proč zrovna podnikatelský subjekt, ale jde zřejmě právě o případ řešený Nejvyšším soudem, kdy se úrok sjednaný ve smlouvě o půjčce jeví jako podstatně přesahující obvyklou úrokovou míru. V těch případech je podle JUDr. Kouby zřejmé, že dlužník sjednává smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (to ovšem nebyl důvod neplatnosti v případu řešeném Nejvyšším soudem) a smlouva je neplatná „pro překročení obvyklé úrokové míry“. JUDr. Kouba nabádá k jednotnosti notářů při odmítání sepisování notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti pro neplatnost závazkového vztahu, od něhož je vykonatelnost odvozena. Nebezpečí pro notářský stav vidí JUDr. Kouba zejména ve „vzdálených notářích“ (tím má zřejmě na mysli notáře vzdálené od Prahy), kteří nakonec notářský zápis sepíší (zřejmě poté, co ho všichni pražští notáři odmítli sepsat). JUDr. Kouba dále apeluje na orgány dohledu na činnost notáře, aby se těmito případy zabývaly, neboť tím podle něho dochází k porušování zákona. Orgány dohledu by se měly zaměřit na ty notáře, kteří „nestandardním výkonem notářské činnosti na sebe soustředí veškerou klientelu podnikající za hranou zákona“.
Jak jsem shora uvedl, notář při sepisování dohody se svolením k přímé vykonatelnosti její náležitosti uvede podle shodného prohlášení účastníků (§ 71b odst. 3 NotŘ ). Odmítnout úkon může podle § 53 odst. 1 písm. a) NotŘ tehdy, odporuje-li požadovaný úkon zákonům. V této souvislosti se hodí ocitovat celou pasáž z předmětného judikátu Nejvyššího soudu: „Podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003) ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ (o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ nebo § 39 ObčZ , je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.“ Z uvedeného si troufám učinit závěr, že notáři nepřísluší při sepisování dohod se svolením k vykonatelnosti nahrazovat tuto specifickou činnost soudu a zkoumat, zda je závazek v rozporu s dobrými mravy, a notář tedy vychází jen z prohlášení účastníků.
JUDr. Kouba volá po důrazném postihu notářů, kteří podle něj nepostupují správně. Jak se však ukazuje, situaci by bylo možno vyložit i obráceně – pokud notář odmítne sepsat takový notářský zápis, mohl by se sám dopustit kárného provinění ve smyslu § 53 odst. 3 NotŘ .
Poslední námět JUDr. Kouby směřuje k zavedení povinnosti notáře „přenášet rejstřík N – NZ elektronickou formou Notářské komoře České republiky, která by pak mohla kontinuálně vykonávat dohled a vyhodnocovat podezřelé případy“. Této představě JUDr. Kouby příliš nerozumím. Myšlenka centrálního elektronického přidělování čísel rejstříku NZ není nová, rozhodně ji však nelze chápat tak, že by notář přenášel celý svůj rejstřík týkající se listinné činnosti do centra. I v tom případě by byl ale problém s „vyhodnocováním podezřelých případů“. Orgány notářské samosprávy mají své povinnosti dohledu dány zákonem a podle stávající úpravy leží hlavní díl odpovědnosti za tuto kontrolní činnost na regionálních komorách, nikoliv na Notářské komoře ČR.