Jak dodatečně projednat dědictví
I. Možnost dodatečně projednat dědictví
Podle § 175x OSŘ objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví. Objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede.
V tomto ustanovení je vyjádřena v soudním řízení neobvyklá možnost po právní moci konečného rozhodnutí ve věci vést řízení opětovně, i když o jiném majetku, než původně. Z toho samozřejmě plyne řada teoretických i praktických problémů, na které se pokusím upozornit. V dalším textu budu pro zjednodušení místo slov „po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno“ používat slovo „dodatečně“.
Samotné znění § 175x OSŘ věta první je prakticky kopií ustanovení § 47 zákona č. 95/1963 Sb. , o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád). Malá změna ve formulaci (místo slov „majetek nebo dluh“ slova „popřípadě i dluh“) ve spojení s přidanou druhou větou vyjadřuje skutečnost, že dědictví nelze dodatečně projednat pouze ohledně nově zjištěného dluhu, což se ovšem dalo dovodit i před touto úpravou. Formulačně lze tomuto ustanovení mnohé vytknout, například slova „objeví-li se“ se dala nahradit spíše slovy „zjistí-li se“, je otázkou, zda je vhodnější formulace, že soud řízení o dědictví „provede“ nebo by bylo lepší stanovit, že se v tomto řízení postupuje přiměřeně podle § 175a až 175zd OSŘ , a konečně věta druhá vyjadřující nemožnost vést dodatečné řízení jen ohledně nově zjištěného dluhu je nadbytečná, neboť již z věty první vyplývá, že dodatečně lze projednat jen majetek, případně jen s ním i dluh. Větším problémem tohoto ustanovení je, že doslovně vyloženo nepokrývá případy, kdy je dodatečně objeven majetek, který byl předmětem společného jmění manželů. Bez ohledu na to praxe vyžaduje, aby i ohledně tohoto majetku bylo možné dědictví dodatečně projednat, věc by ale byla jasnější právě použitím uvedené formulace „postupuje se přiměřeně podle § 175a až 175zd OSŘ“.
II. Použití hmotných a procesních předpisů
Základní otázkou v řízení o dědictví ohledně dodatečně zjištěného majetku je, jaké hmotné a procesní právo v řízení aplikovat (podněty či návrhy na dodatečné projednání dědictví zejména ohledně nemovitostí se stále týkají i zůstavitelů zemřelých na počátku minulého století) a dále do jaké míry je soud při projednání dědictví vázán výsledkem původního řízení, zejména ve vztahu k vymezení účastníků řízení.
Z hlediska použití hmotného práva je věc řešena v rámci přechodných ustanovení k občanskému zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb. ), a to v § 859 odst. 1, podle něhož se při dědění užije práva platného v den smrti zůstavitele. Počínaje dnem 1. 4. 1964 se tedy použije tento občanský zákoník, ovšem ve znění, jaké platilo v době smrti zůstavitele. Při úmrtí zůstavitele v době od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964 se použijí ustanovení občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. a v době do 30. 12. 1950 obecný zákoník občanský z roku 1811. Z tohoto hlediska je třeba za hmotněprávní považovat všechna ustanovení obsažená v těchto zákonech, byť právě v dědickém právu jsou v občanských zákonících tradičně obsažena i ustanovení, která mají spíše procesní povahu.
Současně platný občanský soudní řád neobsahuje žádné zvláštní ustanovení o tom, jaký procesní předpis se má použít při projednání dědictví po zůstaviteli, který zemřel před účinností tohoto zákona. Je pravdou, že tato situace nastala až po 1. 1. 1993, kdy byl zrušen bez náhrady zákon o státním notářství. Ten obsahoval v závěrečných ustanoveních § 106 odst. 3, podle něhož se pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, užilo dosavadních předpisů. Toto poněkud nesystémové ustanovení nutilo tehdejší státní notářství např. k vydávání odevzdacích listin ve formě, kterou nebylo možno tak jako tak zcela naplnit. Jak bylo uvedeno, současný občanský soudní řád žádné přechodné ustanovení v tomto smyslu nemá, z čehož vyplývá vcelku logický závěr – v řízení o dodatečně zjištěném majetku zůstavitele se vždy použije procesní právo platné v době řízení, neboť soud, který řízení vede, nemůže používat jiné procesní nástroje, než které mu dává současná právní úprava. V tom je tedy zásadní rozdíl proti praxi dodatečného projednávání dědictví státními notářstvími od roku 1964 až do roku 1992.
III. Zahájení řízení o dědictví a jeho ukončení v některých případech
Z hlediska použití procesních předpisů je v dodatečném řízení o dědictví specifické, že nemůže být soudem zahájeno usnesením na základě toho, že se soud dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého (§ 175a odst. 2 OSŘ ). Je zřejmé, že tento postup je možno použít jen při prvním zahájení řízení ve věci. V návaznosti na to je třeba položit si otázku, v jakých případech může být řízení zahájeno na základě návrhu, jak to předpokládá § 175a odst. 2 OSŘ a § 81 odst. 1 OSŘ . Lze vůbec zahájit řízení o dědictví, aniž má soud prokázáno způsobem uvedeným v § 175a odst. 2 OSŘ , že někdo zemřel a jaký význam má v té souvislosti při prvním zahájení řízení návrh? Domnívám se, že význam návrhu není v tomto případě prakticky žádný, není-li doložen dokladem o tom, že někdo zemřel nebo že byl prohlášen za mrtvého. Je-li ovšem návrh tímto dokladem doložen, není třeba v tomto případě řízení zahajovat usnesením a jedná se o řízení zahájené na návrh podle § 79 OSŘ . Pokud by nebyl návrh těmito doklady doložen, měl by soud postupovat podle 43 OSŘ , tedy nejdříve vyzvat k doplnění podání (předložit doklad o smrti) a pokud k němu nedojde, návrh odmítnout.
Jaké jsou ale možné způsoby zahájení řízení o dodatečně zjištěném či objeveném majetku? Největším problémem při rozhodnutí o postupu soudu je samotné znění § 175x OSŘ , podle něhož se řízení provede, jen objeví-li se majetek. Musí tedy mít soud nejdříve prokázané, že je tu nový majetek zůstavitele, nebo stačí jen tvrzení v tomto směru? Možný je asi jen druhý výklad, i když jazykový výklad ustanovení odpovídá spíše prvnímu. Při zjišťování, zda tu nový majetek skutečně je či není, by totiž soud musel nejdříve vést jakési zvláštní předběžné řízení a teprve na základě tohoto zjišťování by mohl rozhodnout, zda o tomto majetku „provede řízení“. Další otázkou je míra věrohodnosti tvrzení o nově zjištěném majetku. Toto tvrzení by mělo skutečně zakládat důvodnou domněnku, že tu nový majetek je, jinak by měl soud i v tomto případě postupovat podle § 43 OSŘ a návrhy zcela nepodložené odmítat, aniž dojde k pověření notáře podle § 38 OSŘ .
Při projednání dědictví pak mohou nastat v podstatě dvě situace.
Soud se věrohodně dozví na základě podnětu kohokoliv (nemusí se jednat o účastníka původního řízení), který nemá náležitosti návrhu podle § 79 OSŘ a je doložen např. výpisem z katastru nemovitostí nebo se to dozví na základě své činnosti (poznatky z jiného řízení o dědictví), že se objevil majetek, který nebyl v původním řízení projednán. V tom případě je nepochybně nutno řízení zahájit usnesením, přičemž možnost zahájit řízení lze dovodit z ustanovení § 175x OSŘ – jedná se o první krok v „provedení řízení“. Zjistí-li se později v řízení, že nebyl důvod k zahájení řízení (např. se zjistilo, že nemovitost zapsaná na listu vlastnictví má jiného vlastníka), řízení se zastaví s odkazem na ustanovení § 107 odst. 5 OSŘ , podle něhož se řízení zastaví, neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat. Jedná se o překážku postupu řízení, která sice není v tomto ustanovení výslovně uvedena, nicméně toto ustanovení obsahuje pouze demonstrativní výčet případů, na které se vztahuje. Výkladem lze dospět k tomu, že zjistí-li se v řízení o dodatečně objeveném majetku, že žádný takový majetek není, nelze v řízení pokračovat.
Druhou možností je, že byl podle § 79 OSŘ podán návrh na dodatečné projednání dědictví se všemi formálními náležitostmi (v tomto případě samozřejmě s přihlédnutím ke specifičnosti řízení o dědictví), v němž se tvrdí nebo k němuž je doloženo, že je tu nový majetek, který zůstavitel měl v době smrti. Opětovně jen v případě formálních nedostatků a je-li zřejmé, že se ani existence nového majetku netvrdí nebo je zřejmé, že majetek již byl v původním řízení projednán, se bude postupovat podle již zmíněného § 43 OSŘ a ani nedojde k pověření notáře podle § 38 OSŘ . Jinak soud pověří bez zahájení řízení usnesením notáře k provedení úkonů v řízení o dědictví a pokud se v tomto řízení zjistí, že žádný nový majetek existující v době smrti zůstavitele nebyl, podle § 107 odst. 5 OSŘ se řízení zastaví.
V té souvislosti musím polemizovat se zněním právní věty zveřejněné v tomto časopisu v č. 3/2005, která byla zformulována na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30Cdo 839/2003. Podle něho zjistí-li se v průběhu řízení o dodatečném projednání dědictví, že zde není nově najevo vyšlý majetek zůstavitele, soud usnesením řízení zastaví (bylo-li řízení zahájeno bez návrhu) nebo usnesením zamítne návrh na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví (bylo-li řízení zahájeno na návrh). Pro vydání obou usnesení neshledává Nejvyšší soud důvod v konkrétním ustanovení občanského soudního řádu a postup odůvodňuje jen logikou věci. Zatímco v případě zastavení řízení jsem již uvedl, že zákonným důvodem zastavení řízení je podle mě ustanovení § 107 odst. 5 OSŘ , možnost zamítnutí návrhu na dodatečné projednání dědictví v tomto případě v zákoně nevidím a odkaz na logiku věci je pro mě nedostatečný. Naopak se domnívám, že ze zákona lze dovodit, že zamítnutí návrhu nepřichází v úvahu, a to proto, že toto rozhodnutí by mělo být vydáváno jen při postupu podle § 155 OSŘ , tedy v případech, kdy se rozhoduje ve věci samé. Tady je ovšem třeba použít formu rozsudku, což v řízení o dědictví nepřichází v úvahu. Nepomůže tady ani argumentace Nejvyššího soudu, že v tomto případě se při zamítnutí návrhu nejedná o rozhodnutí ve věci samé.
IV. Ukončení řízení
Rozhodnutí, jímž se řízení o dědictví o dodatečně zjištěném majetku končí, jakož i jiná rozhodnutí vydávaná v tomto řízení, by měla mít bez ohledu na dobu smrti zůstavitele vždy formu usnesení. To by mělo platit např. i pro případy, kdy se dědictví projednává podle obecného zákoníku občanského, dědictví vůbec nebylo projednáno a má se vydat odevzdací listina. I když právě názory na aplikaci tohoto zákoníku při projednání dědictví můžou být oprávněně různé, což vyplývá z faktické nemožnosti nyní aplikovat beze zbytku všechna jeho ustanovení, doporučoval bych i tady formu usnesení. Byla-li původně odevzdací listina vydána, věc je ještě složitější, neboť možnost dodatečného projednání tento zákoník neznal a ani procesní předpis (císařský patent č. 208/1854 ř. z.) možnost nového odevzdání pozůstalosti nepředpokládal. I v tomto případě bych v řízení asi volil pouze současné procesní nástroje.
Přijmeme-li závěr, že při dodatečném projednání dědictví se postupuje podle procesních předpisů platných v době projednání, znamená to, že ohledně dodatečně zjištěného majetku je třeba vždy určit obvyklou cenu (§ 175l a 175o OSŘ ), byť by se v době smrti zůstavitele zjišťovala cena obecná. V té souvislosti neškodí pohled do hmotně právní úpravy, podle níž se např. za dluhy dědictví odpovídá do výše ceny nabytého dědictví (§ 470 odst. 1 ObčZ ), tedy ceny, která nemá přívlastek obecná, ani obvyklá. Celé řízení se týká majetku dodatečně zjištěného, což postačí uvést v úvodu usnesení např. formulací „...ve věci dědictví po ... ohledně dodatečně zjištěného majetku“. Jiné výroky již nemusí být touto skutečností dotčeny.
I proti usnesení, kterým se končí řízení o dědictví po zůstaviteli, který zemřel před 1. 1. 1951, by mělo být umožněno právo odvolání, které je takto nazýváno bez ohledu na to, že se až do roku 1964 jednalo o stížnost.
Pokud byl v dodatečném řízení o dědictví skutečně projednán majetek, nebude jinak obsah rozhodnutí činit velké potíže a bude se postupovat standardně.
V. Účastníci řízení
Odpovědět je třeba i na otázku, nakolik je soud v řízení o dědictví o dodatečně zjištěném majetku vázán výsledky původního řízení, zejména ve vztahu ke stanovení okruhu účastníků řízení. V této věci i judikatura vyšších soudů dospívá k různým závěrům (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1141/2003, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 261/03 ). Detailní rozbor těchto rozhodnutí by stačil na samostatný článek, ale pokusím se věc řešit zejména s ohledem na budoucí praxi.
Pokud bylo původní řízení zastaveno, neboť nebyl žádný majetek, nebo byl nepatrný majetek vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb, a objeví-li se nový majetek, začíná řízení o dědictví vlastně od úplného počátku a stanovení účastníků je věcí tohoto řízení, které se vlastně v tomto případě stává řízením „hlavním“.
Jiná situace nastane, když byl v původním řízení vymezen okruh dědiců – účastníků řízení (pro tento případ se nezabývám jinými účastníky řízení, jak je vymezuje § 175b OSŘ , než dědici). Ve většině případů nečiní potíže na toto stanovení dědiců v dalším řízení navázat, komplikací může být jen potřeba zjistit právní nástupce těch dědiců, kteří již nežijí. Obtížnější bude, když při projednání dědictví ohledně dodatečně zjištěného majetku dědický nárok uplatní osoba, o níž v původním řízení nebylo známo, že tento nárok má a nebylo s ní jako s účastníkem jednáno.
To však nelze zaměňovat s postupem podle § 485 ObčZ , který stanoví ochranu oprávněného dědice v případech, když dědictví nabyl místo tohoto dědice někdo jiný. Základním předpokladem pro tento postup je, že dědictví již někdo nabyl a nejedná se tedy o případ majetku dodatečně zjištěného. Pokud by se někdo na základě ustanovení § 485 ObčZ domáhal návrhem nového projednání dědictví, neměl by uspět.
Při případné změně okruhu dědiců proti původnímu řízení musí být podle mě splněna základní podmínka, a sice důvod k dodatečnému projednání dědictví, tedy dodatečně zjištěný majetek zůstavitele. Poté lze akceptovat i nového, v původním řízení neznámého dědice, který má k dědění tohoto majetku dědický titul. Podle § 175b OSŘ je přece účastníkem řízení především dědic a aby někoho bylo možno považovat za dědice, je nutno k tomu zkoumat, zda splňuje podmínky hmotněprávní (má dědický titul). Pokud někdo dědický titul má, a to bez ohledu na to, zda v prvním, druhém nebo třetím řízení o dědictví, je třeba jednat s ním jako s účastníkem řízení. Každé dodatečné řízení je podle mne do značné míry samostatné v tom, že se vede o majetku, který v původním řízení nebyl znám, a nelze z něho vyloučit osobu, která dosud své dědické právo neuplatnila. Výjimkou jsou osoby, které své dědické právo neúspěšně uplatnily v původním řízení.
Na podporu tohoto závěru lze uvést příklad. V původním řízení, ve kterém nebyli zjištěni zákonní dědicové, nabyl dědic na základě závěti bytové zařízení zůstavitele, přičemž v závěti není jiný majetek uveden a v tomto řízení není ani jiný majetek zjištěn. Dodatečně navrhne projednání dědictví ohledně nemovitostí, které nebyly v původním řízení zjištěny, osoba, která nebyla účastníkem původního řízení a současně předloží závěť, v níž je ustanovena za dědice. Dědic bytového zařízení ani zástupce státu, kterému by jinak dědictví připadlo, přitom proti druhé závěti nemají žádné námitky. Nic podle mě nebrání tomu, aby nemovitosti zdědil „nový“ závětní dědic.
VI. Závěrem
Jak z uvedeného výkladu vyplývá, není ani problematika dodatečného projednání dědictví věcí teoreticky úplně jednoduchou, i když v praxi se zpravidla jedná o projednání majetku nevelké ceny. Přesto je nutno věnovat jí patřičnou pozornost a postupy notářů – soudních komisařů a soudů v nejvyšší možné míře sjednocovat.