Zúžení společného jmění manželů smlouvou

I. Úvodem

V čísle 1/2008 tohoto časopisu se notář JUDr. Roman Bláha ve svém článku zabýval obsahem dohody o zúžení rozsahu společného jmění manželů (dále jen „SJM“) do budoucna (používá slovo „dohoda“, já se budu držet zákonného termínu „smlouva“). Závěry autora lze shrnout do teze, že zákonné úpravě odpovídá taková smlouva, která obsahuje ujednání, že se SJM zužuje až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, přičemž dalších ujednání přitom netřeba, naopak jsou takřka nepřípustná či neplatná. Jak autor článku uvádí, hlavním účelem článku bylo vyvolat diskusi mezi notáři o tom, jaký obsah by měly mít smlouvy o zúžení SJM. V tomto směru považuji článek za přínosný a souhlasím s tím, že je opravdu třeba v diskusi prezentovat názory, které napomůžou ke sjednocení praxe a k vyloučení pozdějších nepříjemných překvapení vyplývajících z toho, jak na tyto smlouvy budou nahlížet v případech pozdějších sporů soudy.

Svůj příspěvek do diskuse bych ovšem pojal šířeji než kolega JUDr. Bláha, neboť se budu věnovat i problematice zúžení SJM k majetku a závazkům, které již do SJM patří. Naopak vynechám problematiku rozšíření SJM, která se nejeví jako zvlášť problematická a využívaná.

II. Úprava v § 143a ObčZ

Těžiště zákonné úpravy zúžení SJM je obsaženo v ustanovení §  143a odst. 1 ObčZ . Ustanovení §  143a odst. 3 ObčZ upravuje tzv. předmanželské smlouvy, což jsou v podstatě smlouvy modifikující SJM do budoucna, které jsou podmíněné uzavřením manželství.

Ustanovení §  143a odst. 1 ObčZ umožňuje manželům smlouvou uzavřenou ve formě notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah SJM. Toto obecné vymezení je dále konkretizováno tak, že lze „změnit rozsah majetku a závazků, které již tvoří SJM“. Dále je stanoveno, že lze „změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti“. Úmysl zákonodárce je v tomto případě zřejmý, nicméně poněkud nevhodně gramaticky vyjádřený – zamýšlenému účelu by asi lépe vyhovovala formulace „do budoucna změnit rozsah majetku a závazků“. Umožňuje se také, aby předmětem smlouvy podle tohoto ustanovení byly „i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky“.

Zásadních výkladových otázek vyplývajících z této úpravy je několik. Především, co rozumět samotným slovem „zúžení“, jaké formulace ve smlouvách tomuto ustanovení vyhovují a v neposlední řadě, zda se uzavření smlouvy o zúžení SJM má zohlednit při vypořádání SJM po zániku manželství.

III. Pojem zúžení

Jazykovým výkladem slova „zúžení“ nutno dospět k závěru, že jde o takovou úpravu SJM, která ho zcela neruší, ale „něco“ v něm ponechává. Může v něm tedy ponechat jen majetek nebo jen závazky, nebo také jen část majetku nebo část závazků, přičemž tyto možnosti lze ještě různě kombinovat. Jaké motivy vedly zákonodárce k omezení, podle něhož lze SJM smlouvou jen zúžit a nikoliv zrušit, nejsou příliš jasné. Možnost rozšířit nebo zúžit majetek manželů jejich dohodou byla do občanského zákoníku zavedena zákonem č.  509/1991 Sb. , tato úprava se však týkala tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) a pro svou stručnost (obsahovala prakticky jen první větu současného §  143a odst. 1 ObčZ ) přinášela značné výkladové problémy. Podle této úpravy mohl soud ještě za stanovených podmínek BSM zcela zrušit. Současná úprava, která byla provedena zákonem č.  91/1998 Sb. účinným od 1. srpna 1998, na místo BSM zavádí SJM, přitom jednoznačně stanoví, že smlouva se může týkat majetku již nabytého a závazků již vniklých, může upravovat jmění manželů v budoucnu a soudu možnost zcela zrušit SJM nedává.

Podle ustanovení §  148 odst. 1 ObčZ může soud zúžit SJM ze závažných důvodů na návrh některého z manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Toto omezení se vyskytuje i v ustanovení §  143a odst. 2 ObčZ upravujícím tzv. koakvizici, nicméně v ustanovení §  143a odst. 1 ObčZ není. Jsou dva názory na tuto disproporci – podle prvního zákonodárce prostě v §  143a odst. 1 ObčZ na toto omezení zapomněl a je třeba ho použít analogicky podle ustanovení obdobných, nebo bylo účelem úpravy ponechat manželům větší volnost v případech, kdy si své SJM upravují smluvně (a nejde přitom o koakvizici). Jsem zcela jednoznačně zastáncem názoru uvedeného na druhém místě. K tomu mě vede úvaha, že záměna soudního zrušení BSM za soudní zúžení SJM měla důvod ochranářský – tzv. „slabší“ manžel měl být ochráněn před narušením běžného chodu domácnosti tím, že v případném sporu o vypořádání následujícím po soudním zúžení SJM nebudou tyto věci předmětem vypořádání. Důležité totiž je, že tento „slabší“ manžel nemůže soudnímu zúžení SJM zabránit, dojde-li soud k závěru, že pro zúžení jsou „závažné důvody“. Myslím, že úmyslně proto nejsou v zákoně stanovena žádná omezení v těch případech, kdy dochází k zúžení SJM zcela dobrovolně – smlouvou.

III. Formulace smluv

Ze zákonného požadavku „zúžit“ SJM plynou značné formulační obtíže při sestavování smluv, jejichž důsledkem je i značná nejednotnost notářů v těchto formulacích. Jak již bylo uvedeno, má-li se SJM jen zúžit, musí v něm „něco“ zůstat. Nabízí se řešení považované JUDr. Bláhou za samozřejmé – SJM se zúží až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti (tedy se analogicky použije omezení uvedené v §  148 odst. 1 ObčZ ). Proti tomuto řešení nelze nic namítat, pokud to odpovídá vůli účastníků smlouvy, nelze však zapomenout na další výkladový problém, který v plné „nahotě“ vyvstane při soudním vypořádávání SJM po jeho zúžení – co rozumět obvyklým vybavením společné domácnosti manželů. Univerzální definici asi nebude možné dát a bude nutné individuální posouzení.

Častým požadavkem žadatelů o sepsání smlouvy o zúžení SJM však je, aby bylo SJM do budoucna zúženo v maximální možné míře, tedy v podstatě zrušeno. Navíc může být realitou, že manželé společnou domácnost nevedou nebo vést nehodlají (předmanželská smlouva). V tom případě by bylo omezení zúžení SJM až na obvyklé vybavení společné domácnosti zcela formální a prakticky by se jednalo o zrušení SJM (to platí i pro případ soudního zúžení SJM). V těchto případech tedy formulační pomůcka s obvyklým vybavením společné domácnosti nezafunguje a je třeba hledat jiné řešení. Zatímco soud nemůže o zúžení SJM rozhodnout jinak, než mu stanoví §  148 ObčZ , u smlouvy o zúžení SJM je tomu podle mne jinak. Notář nemůže manželům „vnucovat“, že jim musí v SJM zůstat alespoň vybavení společné domácnosti, pokud si to nepřejí, nebo dokonce tuto společnou domácnost nevedou. To by bylo porušením jejich smluvní volnosti, byť má notář možnost tuto smluvní volnost omezeními danými zákonem korigovat. Požadavku zákona tak může podle mne vyhovět např. tato formulace: „Manželé si zužují zákonem stanovený rozsah SJM k majetku nabývanému po uzavření této smlouvy až na automobily, které za podmínek stanovených zákonem nadále budou nabývat do SJM.“

Jednodušší formulace se nabízejí v případech, kdy manželé chtějí zúžení SJM provést pozitivním vymezením a uvedením konkrétního majetku nebo závazků. Tak tomu bude ve smlouvě, která se týká majetku do SJM již nabytého nebo závazků již vzniklých, nebo v případě zúžení do budoucna např. tak, že SJM nebudou v budoucnu tvořit nemovitosti, jejichž výlučným vlastníkem se stane ten z manželů, který uzavře kupní smlouvu o jejich nabytí. V tomto směru se tedy neztotožňuji s názorem JUDr. Bláhy, podle něhož by taková smlouva nebyla platná.

Při zúžení ohledně majetku do SJM již nabytého nebo závazků již vzniklých je třeba zvláště dbát na to, aby byla smlouva z hlediska označení majetku a závazků určitá. Není tedy jiná možnost, než uvést podrobný výčet položek, z něhož však zpravidla nebude zřejmé, zda se smlouva týká veškerého majetku a veškerých závazků patřících do SJM nebo jen jejich části. Jak jsem již uvedl, necítil bych se omezen tím, že se zúžení nemůže týkat i věcí tvořících obvyklé vybavení společné domácnosti.

IV. Zúžení SJM a vypořádání SJM

Smlouvy o zúžení SJM by i přes shora výkladové problémy nebylo tak obtížné sepisovat, nebýt další poměrně značné nejistoty v tom, jak budou tyto smlouvy „hodnoceny“ po zániku SJM – nejčastěji v případě rozvodu manželství soudem, kdy lze očekávat spory častější, nebo v případě smrti jednoho z manželů, kdy se s existencí smlouvy bude muset vypořádat notář – soudní komisař.

Podle ustanovení §  149 odst. 4 ObčZ se v případech uvedených v § 143a odst. 1 a §  148 odst. 1 ObčZ použijí ustanovení §  149 odst. 2 a 3 ObčZ obdobně. Jak tomuto poněkud nešťastně formulovanému ustanovení ve vztahu ke smlouvám o zúžení SJM rozumět? Gramatickým výkladem dospíváme k tomuto závěru: Pokud manželé uzavírají smlouvu zužující jejich SJM (tedy „v případě uvedeném v § 143a odst. 1“), řídí se při jejím uzavírání zásadami pro vypořádání stanovenými v § 149 odst. 2 a 3, zejména by tedy měli vycházet z předpokladu, že jejich podíly na majetku jsou stejné, že jsou povinni splnit závazky stejným dílem, měli by přihlédnout k potřebám nezletilých dětí atd. Uzavření smlouvy s uplatněním těchto „povinných“ zásad si však lze jen těžko představit – to by nebyla smlouva, ale nucené rozdělení majetku, o které by nikdo asi neměl zájem. Nabízí se však srovnání s dohodami o vypořádání SJM uzavíranými po zániku SJM podle §  150 odst. 1 ObčZ , pro které žádné omezení neexistuje. Tento názor je konečně prezentován i v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 726/99 , podle něhož platí v tomto případě plná smluvní volnost a ani dohoda, podle níž by jeden z manželů nenabyl nic, není neplatná pro rozpor s ustanovením §  150 ObčZ (nyní §  149 ObčZ ). Pak ovšem dospívám k závěru, že ustanovení §  149 odst. 4 ObčZ slouží pouze k tomu, aby si manželé při uzavření smlouvy o zúžení SJM uvědomili zásady, podle nichž si mají SJM zúžit k majetku již nabytému a závazkům již vzniklým, přičemž tyto zásady pro ně nejsou závazné. Při zúžení SJM do budoucna je podle mne ustanovení §  149 odst. 4 ObčZ neaplikovatelné.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 681/2004 , které bylo zveřejněno v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 2, řešil případ, kdy manželé uzavřeli smlouvu o zúžení SJM, v níž se dohodli, že výlučným vlastníkem dvou automobilů patřících do SJM se stává jen jeden z nich, přičemž toto ujednání mělo platit i pro všechny automobily nabývané v budoucnu. Jeden z těchto manželů zemřel a spor vznikl ohledně toho, zda v rámci vypořádání SJM v řízení o dědictví toto zúžení SJM zohlednit ve smyslu aplikace §  149 odst. 2 ObčZ jako něco, co bylo ze společného investováno na výlučný majetek jednoho z manželů. Z rozhodnutí byla vytvořena současně zveřejněná právní věta, která zní: Předmětem vypořádání SJM není majetek a závazky, ohledně kterých bylo SJM smlouvou zúženo, ovšem pouze v případě, že se zúžení týkalo majetku a závazků nabytých či vzniklých po uzavření smlouvy, nebo majetku a závazků, které SJM v době uzavření smlouvy již tvořily, a byly již mezi manžely vypořádány nebo se na ně vztahuje nevyvratitelná domněnka vypořádání podle § 150 odst. 4 ObčZ .

S první částí právní věty beze zbytku souhlasím, druhá část však ve mě vyvolává pochybnosti. Týká se to hlavně požadavku na vypořádání k majetku a závazkům, které již SJM tvořily a toho, jak tomuto požadavku rozumět. V předmětné smlouvě totiž žádná zmínka o „vypořádání“ nebyla, bylo tam jen ujednání, že se jeden z manželů stává nebo stane výlučným vlastníkem věcí. Proč toto smluvní ujednání nazývat vypořádáním a proč v odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě „došlo smlouvou současně se zúžením SJM i vypořádání jmění, jehož se zúžení týkalo“? Z tohoto hlediska nepovažuji za správné vytvoření právní věty bez toho, aniž by vyplývala z posuzované věci. Důvody samozřejmě chápu, i když s nimi nesouhlasím – existuje silný názor, že při vypořádání SJM se má uskutečněné zúžení SJM ve smyslu aplikace §  149 odst. 2 ObčZ zohlednit.

Citovaný rozsudek byl v časopisu Soudní rozhledy zveřejněn poněkud neobvyklým způsobem. Dva další soudci Nejvyššího soudu, kteří v předmětné věci nerozhodovali, k němu připojili vlastní názory. JUDr. Jiří Spáčil vidí problém v těch případech, kdy dojde k vyloučení určitých věcí ze SJM do výlučného vlastnictví jednoho z manželů, současně „však nic nedohodnou ohledně vypořádání společných prostředků, ze kterých byly tyto věci pořízeny“. Doporučuje, aby bylo ze smlouvy jasně patrno, „že podle shodné vůle manželů žádná náhrada za prostředky vynaložené ze společného na oddělený majetek jednoho z manželů nepřísluší a že jsou tedy i náklady vynaložené ze SJM takto vypořádány“. JUDr. František Balák je ve svém názoru mnohem vyhraněnější – dohodu o zúžení SJM (také oba soudci používají nesprávně termín „dohoda“ místo „smlouva“), která byla v dané věci posuzována, nepovažuje za platnou dohodu o vypořádání SJM, neboť neobsahuje jakoukoliv zmínku „o vyrovnání podílů z vypořádání mezi účastníky“. Pokud se týká smluvního ujednání o zúžení SJM do budoucna, podle něhož má nabýt výlučné vlastnictví k věcem jeden z manželů, JUDr. Balák možnost považovat toto smluvní ujednání současně za vypořádání SJM rovněž odmítá, i kdyby smlouva projev vůle o vypořádání obsahovala. Jeho argumentem je, že se „nelze předem vzdávat práv, která vzniknou teprve v budoucnu“. Odvolává se na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která podobnou problematiku řeší (sp. zn. 22 Cdo 1476/2000 a  22 Cdo 1283/2003 ) a která podle něho měla být „vzorem“ pro rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 681/2004 . Tento názor nesdílím už jen z toho důvodu, že rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1283/2003 se týkalo sporu ohledně vypořádání BSM dohodou uzavřenou po zániku manželství, rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1476/2000 se týkalo sporu následujícího po soudním zúžení SJM, přičemž v obou těchto rozhodnutích není o smlouvách o zúžení SJM ani zmínka.

Zásadně tedy nesouhlasím s názorem JUDr. Baláka, že není možné a zajistitelné, aby smlouva o zúžení SJM měla po zániku manželství takové právní účinky, jaké s ní většina odborné i laické veřejnosti spojuje – totiž že v ní uvedená smluvní ujednání budou platit tak, jak v ní jsou uvedena a to, co je smlouvou ze SJM vyloučeno, do SJM po jeho zániku nebude v jakékoliv podobě vraceno. Troufám si dokonce tvrdit, že nebylo úmyslem zákonodárce vyjádřeným v §  143a ObčZ , aby ve vztahu k tomuto ustanovení byla aplikována ustanovení §  149 odst. 2 a 3 ObčZ po zániku manželství, neboť jinak by to učinil výslovně. Jiným výkladem, naznačeným JUDr. Balákem, by došlo k naprostému potlačení smluvní volnosti, na němž je podle mne ustanovení §  143a ObčZ postaveno, a tím k zásadní ztrátě jeho významu.

Z hlediska obsahu smluv o zúžení SJM je podle mne zbytečné a téměř nesmyslné, aby tyto smlouvy (týkající se věcí nabytých a závazků vzniklých, stejně tak i účinné do budoucna) byly doplněny ještě o jakousi formulku, že „manželé jsou současně vypořádáni“. Pro nezpochybnitelnost nabytí majetku tvořícího SJM do výlučného vlastnictví jednoho z manželů podle mne postačí, aby byla uvedena formulace „výlučným vlastníkem se stává“, „do výlučného vlastnictví nabývá“ apod.

V praxi však může nastat situace, že manželé sami požadují, aby ve smlouvě o zúžení SJM bylo uvedeno, že v případě zániku jejich manželství bude při vypořádání SJM zohledněno, co který z nich nabyl do výlučného vlastnictví na základě zúžení SJM jako to, co ze společného bylo vynaloženo na majetek jednoho z nich. Nic podle mne nebrání tomuto požadavku ve smlouvě vyhovět.

V. Závěr

Ustanovení §  143a ObčZ upravuje podle mého názoru zvláštní smluvní typ umožňující plnou smluvní volnost. Jak je z uvedeného zřejmé, neshodnou se však na výkladu tohoto důležitého ustanovení ani soudci Nejvyššího soudu, a to docela zásadně. Co si z toho má potom vybrat „chudák“ notář, který v „první bojové linii“ práva musí dát účastníkům obecnou informaci o institutu zúžení SJM, musí odpovídat na jejich všetečné otázky a nakonec vzít odpovědnost na svá bedra a smlouvu zformulovat ...

Pro svou praxi si musí každý z notářů učinit vlastní závěry. Nakolik budou správné, to bohužel zřejmě ukáže až čas, neboť, jak vidno, není vyloučeno, že se ještě dočkáme jiného, kvalitativně odlišného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dosavadní praxi obrátí naruby.