Cena majetku v dědickém řízení po 1. 1. 2001
Novela občanského soudního řádu účinná od 1.1.2001 zavádí v hlavě páté týkající se dědického řízení namísto dosud používaného pojmu obecná cena majetku nový pojem obvyklá cena majetku. Co bylo důvodem této změny však není příliš jasné.
Dosavadní zákonná úprava pojem obecné ceny majetku nedefinovala a bylo tak na judikatuře soudů, jak tento pojem vymezí. Obvyklou cenu majetku nedefinuje ani nová úprava; motivy novelizace tak lze těžko odhalit. Lze se jen domýšlet, že zákonodárce chtěl terminologicky „přiblížit“ občanský soudní řád zákonu o oceňování majetku (zákon č. 151/1997 Sb.), který pojem i definici obvyklé ceny obsahuje. Potíž je však v tom, že v ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona se připouští jeho přímá aplikace pouze tehdy, odkazují-li na něj zvláštní předpisy. Občanský soudní řád však při použití pojmu obvyklá cena majetku na zákon o oceňování majetku neodkazuje a při jejím stanovení je tedy nutno vystačit pouze s instituty občanského soudního řádu. Pojem obvyklá cena majetku máme tedy v legislativě použit dvakrát, přičemž ke každé z těchto cen je nutno dospět jiným způsobem a tudíž i s možností rozdílného výsledku. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v obou případech se obvyklou cenou rozumí v podstatě totéž – jde o cenu, za jakou by bylo možno určitou věc prodat v daném místě a čase.
V dědickém řízení není tedy možné při zjišťování obvyklé ceny majetku bez dalšího aplikovat zákon o oceňování majetku, ale je třeba použít důkazní prostředky přípustné v občanském soudním řízení. Může se jednat o znalecký posudek, který může, ale také nemusí být zpracován podle platného oceňovacího předpisu, ale jistě lze vycházet i ze shodných tvrzení účastníků, jak to umožňuje ustanovení § 120 odst. 4 OSŘ.
Z hlediska notářské praxe v dědických řízeních je otázka stanovení ceny majetku patřícího do dědictví nejdiskutovanější u nemovitostí, i když nevím, proč není podobná diskuse vedena o oceňování věcí movitých. Jaký podstatný rozdíl je v ocenění garáže a osobního automobilu, který je v ní umístěn? Přesto je právě na ocenění garáže často požadován znalecký posudek, přičemž ocenění automobilu je prováděno na základě shodných tvrzení účastníků, což může být pro laika podstatně složitější. Nemovitosti mají zkrátka v očích některých soudů a notářů své specifické postavení, ale tím se již dostávám k otázkám, k nimž jsem se vyjádřil ve svém článku Obecná cena nemovitostí v dědickém řízení, který byl zveřejněn v Ad notam 3/1999.
Na svých názorech uvedených v citovaném článku trvám i po přijetí nové legislativní úpravy. V dědických řízeních budu jako soudní komisař nadále postupovat tak, že nebudu, až na odůvodněné výjimky, znalecké posudky o ceně nemovitostí požadovat. O správnosti mého postupu mne přesvědčuje nejen má dosavadní praxe, ve které je účastníkům dědického řízení jejich postavení v řízení výrazně ulehčeno, aniž by to přinášelo jakékoli praktické problémy, ale i předpokládané změny v naší legislativě. Jejím současným záměrem je vytvořit v rámci zákona o dani z nemovitostí poměrně jednoduchý způsob, jak cenu nemovitostí pro účely tohoto zákona stanovit. Tento způsob stanovení ceny by pak byl použitelný i pro určení základu daně pro účely vyměření daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí, čímž by odpadla potřeba znaleckých posudků. Je zřejmé, že by tento způsob stanovení ceny byl pro základní orientaci použitelný i v dědickém řízení. Avšak vzhledem k tomu, že se o tomto způsobu zatím hovoří jako o způsobu výhledovém, nemyslím si, že by měli notáři a soudy s řešením této problematiky váhat, zvláště proto, že se již v praxi několika soudů a notářů ukázalo, že lze v rámci zákona nalézt takové řešení, které ve srovnání s praxí znaleckých posudků výrazně méně zatěžuje účastníky řízení, a to jak po stránce časové, tak po stránce finanční.