Publikační činnost
Eseróčko do dvou dnů - reakce na článek Lukáše Kovandy
Autor vychází ze studie Doing Business a srovnává Českou republiku s nepříliš rozvinutými zeměmi, přičemž jedním z důvodů, proč jsme se v pořadí států umístili až na 35. místě, je podle autora (a také třeba Světové banky) „příliš náročný proces založení firmy". Realita je však jiná a je jen škoda, že autor čerpal ze zahraničních zdrojů a nezapátral, jak to vlastně se založením „firmy" v Česku je. Založit v Česku společnost s ručením omezeným, což je nejrozšířenější způsob podnikání, je v současné době (trvá to však už dva roky) záležitost v průměru dvou dnů a není v tom nic náročného. Je to umožněno také tím, že zápisy společností do obchodního rejstříku provádějí přímo notáři, a to za výhodnějších finančních podmínek, než tomu bylo dříve, takže se přece jenom v této oblasti něco pozitivního pro podnikatele vykonalo.
Řízení o dědictví po 1. 7. 2009
Ve svém článku zveřejněném v čísle 5/2009 tohoto časopisu JUDr. Kamil Hrdina, notář v Českém Krumlově, zahájil jistě užitečnou diskusi o nových aspektech řízení o dědictví po 1. 7. 2009. Zcela nové kvalitativní pojetí role notáře jako soudního komisaře na základě novel občanského soudního řádu zákony č. 7/2009 Sb. a č. 218/2009 Sb. si tuto diskusi jistě zaslouží. Pokusím se na některé úvahy tohoto autora reagovat a současně se zmínit o dalších problémech, které bude třeba řešit.
Likvidace dědictví
Stále vyšší počet případů předlužených dědictví a na to navazujících likvidací dědictví staví před notáře – soudní komisaře nelehký úkol. Likvidace dědictví je už svou podstatou složitým procesem, který ještě ztěžuje nedostatečná právní úprava vzniklá v době, kdy se likvidace dědictví prakticky neprováděly. Tato právní úprava obsažená částečně v občanském zákoníku a částečně v občanském soudním řádu navíc důsledně nectí oddělení hmotněprávní a procesněprávní problematiky, takže se úpravy na několika místech nevhodně prolínají.
Zúžení společného jmění manželů smlouvou
V čísle 1/2008 tohoto časopisu se notář JUDr. Roman Bláha ve svém článku zabýval obsahem dohody o zúžení rozsahu společného jmění manželů (dále jen „SJM“) do budoucna (používá slovo „dohoda“, já se budu držet zákonného termínu „smlouva“). Závěry autora lze shrnout do teze, že zákonné úpravě odpovídá taková smlouva, která obsahuje ujednání, že se SJM zužuje až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, přičemž dalších ujednání přitom netřeba, naopak jsou takřka nepřípustná či neplatná. Jak autor článku uvádí, hlavním účelem článku bylo vyvolat diskusi mezi notáři o tom, jaký obsah by měly mít smlouvy o zúžení SJM.
Ještě jednou o nepřiměřených úrocích, ale nejen o nich
V čísle 5/2007 tohoto časopisu mě poněkud zneklidnily některé pasáže článku JUDr. Václava Kouby s názvem Ještě jednou k lichvářským úrokům . Připomínám, že článek reagoval na zveřejněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 (dále jen „rozsudek“), který stanovil pravidla pro rozlišení, kdy je ujednání o výši úroků při půjčce neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
Převod práva při výkonu rozhodnutí a exekuci
Podle dvou podobných ustanovení – § 256 odst. 2 OSŘ a § 36 odst. 4 exekučního řádu ( EŘ ) lze při nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prokázat přechod povinnosti nebo přechod či převod práva, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu, jen „listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem“. U slova „notářem“ je pak v obou zákonech odkaz na poznámku pod čarou – § 6 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Zejména citované ustanovení exekučního řádu je nepochybně často využíváno, takže jeho výklad by měl být zcela jasný, což je ovšem vzhledem k formulacím, které zákon používá, problémem. V tomto příspěvku se zaměřím na to, jak prokázat převod práva, a to zejména ve vztahu k činnosti notáře.
O rozhodování a nerozhodování ve věcech katastru nemovitostí a obchodního rejstříku
Obchodní rejstřík a katastr nemovitostí jsou nepochybně důležitými informačními systémy, které by měly v nejvyšší možné míře zajišťovat právní jistotu. V nejobecnějším smyslu se v těchto informačních systémech provádějí zápisy, s nimiž je spojen vznik, změna či zánik práv nebo se v nich tato práva jen evidují. Zákonná úprava a fungování těchto systémů musí být nepochybně v souladu s mezinárodními závazky našeho státu a s naší ústavou. Jaká je však skutečnost? Pokusím se s vědomím toho, že na toto téma bylo již dosti napsáno od renomovaných autorů, na některé aktuální problémy poukázat.
Ještě k dodatečnému projednání dědictví
Ve svém článku uveřejněném v tomto časopisu v čísle 3/2006 jsem se v souvislosti s dodatečným projednáním dědictví zabýval i otázkou použití procesních předpisů v tomto řízení. Dospěl jsem k závěru, že v tomto řízení je třeba použít současně platné procesní předpisy bez ohledu na dobu smrti zůstavitele, tedy i v případě dodatečných projednání dědictví po osobách, které zemřely před 1. 1. 1993. Byl jsem však upozorněn, že jsem se v článku výslovně nevypořádal s přechodným ustanovením...
Jak dodatečně projednat dědictví
Podle § 175x OSŘ objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví. Objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede.
Cena majetku v dědickém řízení po 1. 1. 2001
Novela občanského soudního řádu účinná od 1.1.2001 zavádí v hlavě páté týkající se dědického řízení namísto dosud používaného pojmu obecná cena majetku nový pojem obvyklá cena majetku. Co bylo důvodem této změny však není příliš jasné.
Obecná cena nemovitostí v dědickém řízení
Občanský soudní řád (dále také „OSŘ“) v části týkající se dědického řízení v ustanoveních § 1751 odst. 1 a § 175o odst. 1 používá pojem „obecná cena majetku“ , který se v souvislosti s dědickým řízením v našem právním řádu používá již od roku 1951. Zaveden byl zákonem č. 142/1950 Sb. , tedy rovněž občanským soudním řádem. Žádný z právních předpisů nedefinuje, co je třeba obecnou cenou majetku rozumět.
Svěřenství v činnosti notáře
V současné době je na trhu s nemovitostmi jednoznačně postrádán institut, který by zaručil právní jistotu všem účastníkům takového smluvního vztahu, kterým se úplatně převádí nemovitost. Tato potřeba je dána zvláštní úpravou nabývání vlastnického práva k nemovitostem na základě smlouvy v našem právním řádu, podle níž se toto vlastnictví nabývá až vkladem do katastru nemovitostí. Podobná konstrukce je však typická pro většinu právních řádů evropských zemí pouze s tím rozdílem, že v těchto zemích se zápisy o vlastnictví k nemovitostem provádějí v pozemkových knihách vedených soudem.