Řízení o dědictví po 1. 7. 2009

JUDr. Zdeněk Ryšánek
Ad Notam 6/2009

Ve svém článku zveřejněném v čísle 5/2009 tohoto časopisu JUDr. Kamil Hrdina, notář v Českém Krumlově, zahájil jistě užitečnou diskusi o nových aspektech řízení o dědictví po 1. 7. 2009. Zcela nové kvalitativní pojetí role notáře jako soudního komisaře na základě novel občanského soudního řádu zákony č. 7/2009 Sb. a č. 218/2009 Sb. si tuto diskusi jistě zaslouží. Pokusím se na některé úvahy tohoto autora reagovat a současně se zmínit o dalších problémech, které bude třeba řešit.

I. Notář jako soudní komisař po novele

Nové postavení notáře legislativně vyplývá ze změny ustanovení § 38 odst. 2 OSŘ . Zatímco před 1. 7. 2009 nemohl notář vydávat v řízení o dědictví rozhodnutí, s výjimkou rozhodnutí, kterými se upravovalo vedení řízení, od 1. 7. 2009 vydává až na nepodstatné výjimky všechna rozhodnutí. Při výkladu celého ustanovení § 38 OSŘ je však třeba si uvědomit, že nový význam nabyl nezměněný odst. 3, podle něhož se úkony notáře považují za úkony soudu. Slovo „považují“ při použití jazykového výkladu v souvislosti s „pověřením“ svědčí spíše pro výklad, že úkony notáře soudního komisaře nejsou úkony soudu (notář podle mne není „soudním funkcionářem“, jak uvádí K. Hrdina), ale přímo tohoto soudního komisaře. Až potud by se mi výklad jevil jako celkem jasný, problém je však v tom, že bychom při tomto výkladu v zákoně marně hledali ustanovení, podle jakých pravidel by měl soudní komisař v řízení postupovat. Logicky by muselo být stanoveno, že soudní komisař v řízení postupuje podle ustanovení občanského soudního řádu. Nic by pak nebránilo tomu, aby soudní komisař vydával usnesení svým jménem, jen s odkazem na soudní pověření. Takto pojaté postavení soudního komisaře v řízení o dědictví by se blížilo postavení soudního exekutora v exekučním řízení. Ustanovení § 28 zákona č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti ( exekuční řád ), ve znění pozdějších předpisů, používá rovněž formulaci „úkony soudního exekutora se považují za úkony exekučního soudu“, což je prakticky totožné se zněním § 38 odst. 3 OSŘ , a nikdo přitom nepochybuje o tom, že soudní exekutor rozhoduje svým jménem.

Za současného legislativního stavu tak nezbývá, než vyložit, že formulace „úkony soudního komisaře se považují za úkony soudu“ znamená, že úkony soudního komisaře jsou úkony soudu. To má odraz ve formulaci usnesení, kterou za tohoto stavu doporučuje notářská komora, podle níž rozhoduje soud soudním komisařem. V řízení však tak jako tak soudní komisař vykonává řadu činností, kdy se za soud „neschová“ – tak je tomu například u doručování.

Na otázku položenou K. Hrdinou, zda je soudní komisař „autonomním článkem v soudním řízení“ nebo „pouze soudním funkcionářem“, bych na rozdíl od něho (podle něho je soudním funkcionářem) odpověděl tak, že soudní komisař je autonomním článkem v soudním řízení, který jen formálně vystupuje jménem soudu. Se soudem, který ho pověřil, toho prakticky nemá příliš společného a je spíše samostatným „malým soudem“.

II. Jednací řád pro soudy

K. Hrdina se staví poměrně kriticky k novele vyhlášky č. 37/1992 Sb. , o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „JŘ“), vyhláškou č. 168/2009 Sb. Ustanovení § 90 JŘ stanovující některé náležitosti usnesení se mu jeví jako „ne zrovna obratné“. Podle jeho kritických připomínek se však podle mne nejedná o obratnost či neobratnost formulací, ale spíše o obsah tohoto ustanovení. K. Hrdina směšuje dva údaje, které nemají stejný podklad v zákoně – adresu soudu a adresu notářské kanceláře soudního komisaře. Podle ustanovení § 169 odst. 1 OSŘ se v usnesení uvede, který soud je vydal, podle § 157 odst. 1 OSŘ upravujícího obsah rozsudku se uvede „označení soudu“. To však podle mne nelze bez ohledu na stávající soudní praxi jednoznačně vyložit tak, že se jedná o název soudu. Troufám si tvrdit, že jak v usnesení, tak v rozsudku soudu, musí být uvedena i adresa sídla soudu (tedy ne jeho detašovaných pracovišť). Tento názor podporují i ustanovení § 157 odst. 1 a § 169 odst. 1 OSŘ , podle nichž má být v rozsudku i usnesení uvedeno místo k podání opravného prostředku. Pojem „místo“ nelze vyložit jinak, než že musí být uvedena určitá adresa, na kterou lze opravný prostředek podat nebo odeslat.

V tomto smyslu se mi jeví ustanovení § 90 odst. 1 JŘ, které stanoví, že se v usnesení uvede adresa notářské kanceláře soudního komisaře, jako bezproblémové.

Za nepřijatelný považuji názor K. Hrdiny, že by se pověření pracovníků notáře podle § 103 JŘ mělo udělovat pro každou věc zvlášť a mělo by být založeno v příslušném spisu. Z tohoto ustanovení jednacího řádu nic takového nevyplývá, naopak formulace „pověřit prováděním úkonů“ a „aby prováděli úkony“ svědčí pro to, že se jedná o pověření obecná, při nichž notář musí samozřejmě splnit oznamovací povinnost podle § 5 notářského kancelářského řádu.

III. Doručování

K. Hrdina ohledně doručování usnesení obhajuje výklad, podle něhož pokud je převzetí usnesení potvrzeno v protokolu sepsaném soudním komisařem, který má všechny stanovené náležitosti, není třeba ještě vyhotovovat doručenku s náležitostmi podle § 50g OSŘ . S tím je třeba obecně jen souhlasit, jde však o to, jak postupovat v „modelových“ případech, k jakým nejčastěji při projednání dědictví dochází.

V zásadě nastávají při doručování konečného usnesení dvě situace – před vydáním usnesení došlo při jednání k vyhlášení usnesení nebo usnesení při jednání nebylo vyhlášeno. V obou případech však musí být protokol o jednání ukončen a následně musí být podle § 157 OSŘ písemně vyhotoveno usnesení a stejnopis tohoto usnesení musí být doručen účastníkům. Po ukončení jednání, které vydání písemného vyhotovení usnesení předcházelo, pak již není důvod k dalšímu jednání za účelem pouhého doručování stejnopisu usnesení a tedy sepisování protokolu o tom. Podle § 50f odst. 1 OSŘ lze písemnosti doručovat jen při jednáních nebo při soudních úkonech, o nichž se pořizuje protokol. Protokol se podle § 40 odst. 2 OSŘ sepisuje o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky, provádí dokazování nebo vyhlašuje rozhodnutí. Představa, že by soud nařídil jednání jen za účelem doručení usnesení je absurdní. Po ukončení jednání a písemném vyhotovení usnesení tedy nemůže následovat jiný postup než postup upravený v § 50f odst. 3 OSŘ , podle něhož doručuje-li se při úkonu, o němž se nepořizuje protokol, nebo prostřednictvím doručujícího orgánu, vyznačí se doručení písemnosti na doručence.

K doručování ještě několik poznámek. Základní zásadou doručování podle občanského soudního řádu je, že adresátu lze doručit kdekoliv, kde bude zastižen (§ 46 odst. 1 OSŘ ). Ve smyslu shora uvedeného je-li soudním komisařem doručeno při jednání, o němž je sepsán protokol, jistě nebude na závadu doručení, že nebyl důvod k nařízení jednání. Při jiném než osobním doručování písemností soudním komisařem nebo jeho pracovníky bude situace i v souvislosti s datovými schránkami obtížnější. Pokud účastník nesdělí sám adresu, na kterou mu mají být doručovány písemnosti, mělo by být před každým doručováním zjišťováno, zda nemá účastník datovou schránku, do níž by mu mělo být doručeno, a pokud nemá, měla by být zjišťována adresa jeho trvalého pobytu v evidenci obyvatel. Až poté by se mělo přikročit k příslušnému způsobu doručování.

V souvislosti s ustanovením § 151a OSŘ , podle něhož soud o odměně notáře, jeho hotových výdajích a náhradě za daň z přidané hodnoty rozhodne v usnesení, jímž se řízení o dědictví končí, byla některými notáři a soudy nastolena otázka, zda má notář právo odvolat se proti tomuto usnesení. Formálně vzato by toto právo měl, pokud by ovšem byl osobou, které se toto rozhodnutí doručuje. S ohledem na to, že doručování notáři jako soudnímu komisaři, který rozhodnutí sám vydává, nepřichází v úvahu, není stejně tak možné, aby měl proti takovému rozhodnutí právo odvolání (kdy by mu začala běžet lhůta atd.). Je to totéž, jako by měl právo odvolání proti rozhodnutí o stanovení povinnosti zaplatit např. znalečné soud – že tomu tak není, o tom nikdo nepochybuje. Soud ani notář se logicky nemůžou proti vlastním rozhodnutím odvolat.

IV. Opravné prostředky

Vážnou polemiku vede K. Hrdina s ustanovením § 90 odst. 1 věta druhá JŘ, podle něhož se v usnesení jako místo k podání odvolání uvede adresa sídla dědického soudu a adresa notářské kanceláře soudního komisaře. Na jednotlivé připomínky je třeba reagovat.

1. Ustanovení jde ve vztahu k soudnímu komisaři nad rámec zákona a je v rozporu s § 204 odst. 1 OSŘ

Ustanovení § 90 odst. 1 věta druhá JŘ navazuje na ustanovení § 169 odst. 1 OSŘ , podle něhož má usnesení obsahovat mimo jiné místo k podání odvolání. V případě, že usnesení vydal soud, je tímto místem adresa sídla tohoto soudu. Při legislativní úpravě v jednacím řádu otázkou bylo, jak možnost podat odvolání řešit ve vztahu k soudnímu komisaři, když účastník bude přirozeně očekávat, že odvolání může, stejně jako každé své jiné podání v řízení, podat soudnímu komisaři. Proto bylo v jednacím řádu stanoveno jako místo k podání odvolání uvést i adresu notářské kanceláře soudního komisaře, neboť tím není účastník na svých právech omezen, ale naopak se jeho práva rozšiřují. A to i přesto, že notář nemá elektronickou podatelnu, může mít svou kancelář na určitou dobu uzavřenou, zemře atd. Ustanovení § 204 odst. 1 OSŘ , podle něhož se odvolání podává u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje, je třeba v tomto případě vyložit tak, že tímto soudem je i soudní komisař. Srovnání K. Hrdiny s případem podání odvolání soudnímu exekutorovi na místo soudu, které posuzoval Nejvyšší soud pod zn.  Cpjn 200/2005 , není případné pro rozdílnost právní úpravy – samostatné vystupování soudního exekutora v exekučním řízení je mimo pochybnost, zatímco notář za současné úpravy jedná jménem soudu.

2. K úvaze o tom, jak by bylo posouzeno odvolání podané do protokolu u jiného než pověřeného notáře v souvislosti s ustanovením § 208 odst. 2 OSŘ

Úvaha tohoto směru má podle mne jediné řešení – za soud je možné považovat jen toho notáře, který byl v dané věci pověřen dědickým soudem. Jiný notář toto postavení nemá, tedy u jiného notáře sepsané odvolání nemůže být považováno za řádně podané odvolání (podání u nepříslušného soudu).

3. Soud by chtěl z evidenčních důvodů odvolání „vidět“

Podle současné úpravy ve vnitřním a kancelářském řádu pro soudy (dále jen „VKŘ“) se podaná odvolání evidují v příslušném rejstříku D, soudnímu komisaři však není stanovena povinnost tento údaj soudu oznamovat neprodleně po podaném odvolání. Naopak podle § 262 odst. 2 VKŘ musí soud nejbližší pracovní den po podání odvolání, které k němu bylo podáno, toto předat soudnímu komisaři. Další postup soudního komisaře je předpisy dostatečně upraven a „přání“ soudu nad rámec těchto předpisů nelze akceptovat.

4. Možnost autoremedury podle § 210a OSŘ

Jako rozhodnutí, která mohou být soudem prvního stupně změněna na základě ustanovení § 210a OSŘ , přichází v úvahu v řízení o dědictví usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek (z odvolání), usnesení, z něhož dosud nenabyla práva jiná osoba než odvolatel, usnesení, kterým bylo uloženo pořádkové opatření a usnesení o odmítnutí odvolání. Jedná se opět o věc výkladovou, já bych však zastával názor, že s ohledem na povahu těchto rozhodnutí by podle tohoto ustanovení mohl postupovat i soudní komisař a až v případě, že odvolání v celém rozsahu nevyhoví, následoval by postup podle § 374 odst. 3 OSŘ .

5. Nerespektovat jednací řád?

K. Hrdina ve svém článku rozvíjí poněkud nebezpečnou myšlenku, že se bude řídit pouze zákonem a ustanovení § 90 odst. 1 věta druhá JŘ bude ignorovat. Vedou ho k tomu podle něho možné negativní důsledky poučení o možnosti podat odvolání soudnímu komisaři. V tomto směru však K. Hrdina vstoupil na „tenký led“ – soudnímu komisaři nepřísluší hodnotit správnost právního předpisu, byť by se jednalo „jen“ o vyhlášku Ministerstva spravedlnosti. Jen soudce může při svém rozhodování posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Můžu tedy jen varovat před postupem propagovaným K. Hrdinou, neboť věc lze vyložit i opačně – pokud nebude usnesení obsahovat řádné poučení o odvolání podle jednacího řádu, může se účastník právem cítit zkrácený na svých právech.

6. Mimořádné opravné prostředky

Činnost soudního komisaře při podání žaloby na obnovu řízení, žaloby pro zmatečnost a při podání dovolání je upravena jen v § 262 odst. 3 VKŘ. Úprava je v těchto případech poněkud kusá a je to jistě námět pro další legislativní zpracování.

V. Kdy končí pověření soudního komisaře

K. Hrdina navrhuje, aby konec pověření notáře úkony v řízení o dědictví byl stanoven poté, co po právní moci konečného usnesení splní notář oznamovací povinnosti stanovené mu zákonem a jednacím řádem a předá spis soudu. Další případná opatření (např. dodatečný dotaz věřitele na výsledek řízení) by již vyřizoval soud. V tomto směru je třeba opět odkázat na platnou úpravu v ustanovení § 263 odst. 3 VKŘ, který tyto případy upravuje. Nejedná se tedy o otázku diskuse, ale opět o respektování ustanovení právního předpisu.

Stejně tak úvaha K. Hrdiny o tom, kdo by měl plnit povinnosti ve vztahu k finančním úřadům na základě ustanovení § 21 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb. , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, je zbytečná. Ustanovení § 263 odst. 4 VKŘ stanoví, že potřebné úkony provádí soudní komisař. Navíc se praxe na většině finančních úřadů ustálila na tom, že postačí zaslat konečné pravomocné usnesení a jen v případě žádosti finančního úřadu i celý spis. Až po vrácení spisu z finančního úřadu by soudní komisař spis předal soudu.

VI. Náklady soudního komisaře po skončení řízení

Hlavní problém vidí K. Hrdina v tom, jak soudnímu komisaři přiznat náklady, které mu vzniknou po vydání usnesení, v němž je o nákladech rozhodnuto. Může se v zásadě jednat o dvojí náklady – náklady spojené s doručením tohoto usnesení, které se tedy dají vyčíslit (v době vydání usnesení vím, komu budu doručovat a jaké jsou s tím spojeny náklady) a dále o náklady, které vzniknou později. V prvním případě nic nebrání tomu, aby byly náklady na doručení zahrnuty do celkových nákladů a tedy vykalkulovány předem, neboť již v době, kdy je adresátovi doručováno, náklady byly (poště) zaplaceny. Samozřejmě jsou problémem náklady, které se takto předem vykalkulovat nedají. Za současné úpravy není skutečně jiné řešení, než aby je nesl notář ze svého, jistě to však nebudou žádné závratné částky, navíc je zda možnost bezplatného využití datových schránek. Následné rozhodování o nákladech řízení na základě novely § 151a OSŘ , jak navrhuje K. Hrdina, nic neřeší. Toto rozhodnutí by se opět muselo doručovat, bylo by proti němu přípustné odvolání a pokud by se proti němu někdo odvolal, vznikly by další náklady atd.

VIII. Jak dál

K. Hrdina je přesvědčen o tom, že „nová úprava jednacího řádu není zdařilá a věci mnoho nenapomáhá“, přitom předmětem jeho konkrétní kritiky je v jeho článku jen ustanovení § 90 odst. 1 OSŘ . Nezamýšlí se přitom nad tím základním – jaký rámec pro činnost notáře soudního komisaře vytváří samotný občanský soudní řád . Jsem přesvědčen, že hlavně tato úprava je nedostatečná a změny jsou nutné.

Především je třeba vyjasnit úlohu soudního komisaře v řízení. Není podle mne žádný důvod, aby se „vydával“ za soud (K. Hrdina ho dokonce označuje za pouhého soudního funkcionáře). Řešení spočívající v tom, že soudní komisař povede řízení svým jménem, jsem už nastínil, přičemž legislativně by to nebylo složité. K dosavadnímu § 38 OSŘ by stačilo přidat ustanovení, podle něhož soudní komisař v řízení postupuje podle ustanovení občanského soudního řádu.

Pokud by byla konečná usnesení v řízení vydávána soudním komisařem, bylo by třeba také legislativně zajistit, aby se jednalo o exekuční titul (jak v části schválené dohody o vypořádání dědictví se závazkem výplaty, tak v části placení odměny notáře). Mimochodem ani za současného stavu není úprava schválené dohody jako exekučního titulu uspokojivá – viz § 274 OSŘ .

V souvislosti se změnou úpravy by bylo třeba myslet i na to, aby měla rozhodnutí soudních komisařů povahu veřejných listin ve smyslu § 134 OSŘ . Toho by bylo možné dosáhnout zvláštním ustanovením občanského soudního řádu v rámci § 38.

V zákoně dále chybí ustanovení o nezávislosti výkonu činnosti soudního komisaře (obdoba § 2 EŘ ) a ustanovení o povinnosti jeho mlčenlivosti, i to je nutné legislativně upravit.

To vše jsou však jen náměty, jejichž realizace je závislá i na názorech kolegů a vstřícnosti Ministerstva spravedlnosti. Další legislativní změny by podle mě měly vést i k formálnímu oddělení činnosti soudů a soudních komisařů, upřesnění role notáře v řízení o dědictví a jeho plné převzetí odpovědnosti za toto řízení. Již první poznatky z dědických řízení skončených soudními komisaři však ukazují, že hlavní legislativní záměr – zrychlení a zjednodušení řízení a tedy větší spokojenost veřejnosti – už byl novou úpravou dosažen.

PROČ K NOTÁŘI

Jistota

Odbornost

Zkušenosti

Komplexní právní služby

KONTAKTvíce...

JUDr. Zdeněk Ryšánek

Brno, Rooseveltova 11

Tel./Fax: +420 542 210 406

E-mail: notar@notarrysanek.cz