Likvidace dědictví

JUDr. Zdeněk Ryšánek
Ad Notam 2/2009

I. Úvodem

Stále vyšší počet případů předlužených dědictví a na to navazujících likvidací dědictví staví před notáře – soudní komisaře nelehký úkol. Likvidace dědictví je už svou podstatou složitým procesem, který ještě ztěžuje nedostatečná právní úprava vzniklá v době, kdy se likvidace dědictví prakticky neprováděly. Tato právní úprava obsažená částečně v občanském zákoníku a částečně v občanském soudním řádu navíc důsledně nectí oddělení hmotněprávní a procesněprávní problematiky, takže se úpravy na několika místech nevhodně prolínají.

II. Likvidace podle občanského zákoníku

Občanský zákoník dává možnost navrhnout likvidaci dědictví jen státu. Podle §  472 odst. 2 ObčZ nemůže-li stát, kterému dědictví připadlo, peněžitý dluh uhradit zcela nebo zčásti penězi z dědictví, může použít k úhradě dluhu i věci, které jsou předmětem dědictví a které svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítne-li věřitel přijetí těchto věcí, může stát navrhnout likvidaci dědictví.

Představa, že by v řízení mohlo dojít k úhradě dluhu podle tohoto ustanovení, je nereálná z mnoha důvodů. Věřitel zpravidla nebude mít o převzetí věci zájem, to spíše o výsledek jejího zpeněžení. Překážkou tohoto řešení bude jistě i to, že by v řízení muselo být zkoumáno, nakolik se hodnota věci vydávané věřiteli alespoň přibližně rovná výši dluhu. Není ani upraveno, jak by se nabytí věci věřitelem uskutečnilo, přičemž je zřejmé, že by se muselo jednat o dohodu. Možnost státu takovou dohodu uzavřít by jistě ztroskotala na nejrůznějších byrokratických překážkách a i kdyby k uzavření takové dohody došlo, muselo by zřejmě být vydáno soudem zvláštní rozhodnutí, že se tato dohoda schvaluje. Vydání takového rozhodnutí nepředpokládá však ani občanský zákoník ani občanský soudní řád .

První věta ustanovení §  472 odst. 2 ObčZ je tedy naprosto neživotná a v praxi neuplatňovaná, nicméně její aplikace vede k jedinému způsobu, jak lze nařídit likvidaci dědictví, aniž by bylo dědictví předluženo. Musí však nejdříve dojít k odmítnutí přijetí věci věřitelem a až poté získá stát možnost navrhnout likvidaci dědictví.

III. Nařízení likvidace podle občanského soudního řádu

Občanský zákoník jinou konkrétní zmínku o likvidaci dědictví než v §  472 odst. 2 ObčZ nemá. Občanský soudní řád v úpravě likvidace dědictví na některá ustanovení občanského zákoníku odkazuje nebo je přímo opakuje. Základní úpravu likvidace dědictví tedy najdeme v občanském soudním řádu a v jeho prováděcím předpise – vyhlášce č.  37/1992 Sb. , o jednacím řádu pro krajské a okresní soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „jednací řád“).

Úprava možností nařízení likvidace dědictví je obsažena v ustanovení §  175t odst. 1 OSŘ . Jsou zde popsány tři způsoby, jak může k nařízení likvidace dědictví dojít:

1. Soud musí likvidaci dědictví nařídit na základě podaného návrhu, jsou-li splněny dvě podmínky – dědictví je předluženo a nedošlo k dohodě podle §  175p OSŘ . V ustanovení §  175p OSŘ je uvedeno, že se účastníci mohou dohodnout o tom, že předlužené dědictví bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů, přičemž tato dohoda podléhá schválení soudem; soud dohodu schválí, jestliže neodporuje zákonu. Toto ustanovení je nedokonalým „opisem“ ustanovení §  471 odst. 1 ObčZ , podle něhož je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů, přičemž soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům. Je zřejmé, že hmotněprávní úprava má přednost, což bylo napraveno v novele §  175p odst. 1 OSŘ provedené zákonem č.  7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, v níž se úprava přizpůsobuje občanskému zákoníku, a možnost uzavření dohody se na místo současným účastníkům dává dědicům a věřitelům. Z toho vyplývá, že tuto možnost podat návrh na likvidaci dědictví nemůže využít stát.

2. Soud musí likvidaci dědictví nařídit i v případě, že návrh podá stát na základě postupu podle ustanovení §  472 odst. 2 ObčZ (věřitel odmítl od státu přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví).

3. Soud může rozhodnout o nařízení likvidace i bez návrhu. V té souvislosti se nabízí otázka, zda se při rozhodování soud řídí volnou úvahou, nebo je i tady soud vázán splněním nějakých zákonných podmínek. Domnívám se, že i když to není výslovně uvedeno, musí i v tomto případě být splněna podmínka předlužení dědictví, jinak by to znamenalo ničím neodůvodněnou možnost soudu zasahovat do nabývání majetku děděním. Rozhodnutí o nařízení likvidace musí být vždy odůvodněno okolnostmi konkrétního případu. Ve větší míře považuji tuto možnost za využitelnou v častých případech, když dědictví připadá státu a využití ustanovení §  472 odst. 2 ObčZ není reálné.

IV. Předlužení dědictví

Občanský zákoník i  občanský soudní řád používají termínu předlužení dědictví , aniž definují, co je tím třeba rozumět. Na první pohled by se zdálo, že je tato definice zbytečná – asi i každý laik se domyslí, že je to stav, kdy výše dluhů dědictví převyšuje cenu majetku náležejícího do dědictví; přesto je s tím spojeno několik problémů.

Podle §  175o odst. 1 OSŘ určí soud na základě zjištění majetku zůstavitele a jeho dluhů obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele. Výkladovým oříškem může být už to, k čemu vztáhnout slovo jeho . Může se jednat o předlužení majetku (to je nesmysl, nicméně vede k tomu jazykový výklad), o předlužení zůstavitele (to by asi bylo nejpřesnější) nebo o předlužení dědictví (tento termín používají oba zákony, považuji ho však za pozůstatek koncepce hereditas iacens platné do konce roku 1950) . Požadavek OSŘ na vydání rozhodnutí podle §  175o odst. 1 OSŘ nevyplývá z žádného ustanovení občanského zákoníku týkajícího se dědění. Cena dědictví je zmíněna jen v §  470 ObčZ v souvislosti s odpovědností za dluhy dědictví. Soud rozhodující o povinnosti dědiců zaplatit dluh zůstavitele by však stejně rozhodnutím soudu o obvyklé ceně dědictví nebyl vázán. Nepřímo tak v občanském zákoníku vyžaduje stanovení ceny dědictví jen ustanovení § 484, a to potvrzuje-li se nabytí dědictví dědicům a současně je důvod k započtení na dědický podíl. Bez stanovení ceny dědictví by nebylo možné v tomto případě podíly dědiců stanovit.

Zatímco tedy pro určení ceny dědictví v řízení o dědictví v občanském zákoníku důvod nacházíme (není však důvod pro to, aby tato cena byla nazývána obvyklou – stačila by cena bez přívlastku), v hmotněprávní úpravě není žádný podklad pro rozhodování o výši dluhů a nejsou pro to podle mne ani závažné důvody procesní. Údaj o  čisté hodnotě (proč ne ceně?) dědictví je pak zcela zbytečným početním úkonem soudu. Rozhodování podle §  175o odst. 1 OSŘ by se tedy mohlo jevit jako potřebné jen s ohledem na to, aby mohl být v řízení jednoznačně učiněn závěr, že dědictví je předlužené. Zásadní otázkou však je, zda v případech §  471 odst. 1 ObčZ a §  175t OSŘ musí mít soud předlužení dědictví potvrzeno svým pravomocným rozhodnutím podle §  175o odst. 1 OSŘ .

Zjišťování výše dluhů v době smrti zůstavitele může být úkolem hodně složitým, a to jak početně (smluvní úroky, úroky z prodlení), tak právně (např. vznik nároku na smluvní pokutu). Dojde-li v řízení k situaci, kdy mezi dědici není spor o výši pasív a tohoto problému se tak nemůžeme „zbavit“ postupem podle § 175l odst. 1 věty druhé OSŘ , je de facto zahrnutí každého dluhu se stanovením jeho výše do pasív dědictví samostatným právním problémem, jehož řešení evidentně přesahuje možnosti řízení o dědictví. Věřitel má vždy možnost domáhat se svých práv v samostatném soudním řízení.

Jeví se tedy jako neúnosné, aby se ve fázi, kdy je s ohledem na výši věřiteli oznámených dluhů zůstavitele a cenu zůstavitelem zanechaného majetku zřejmé, že dědictví je předlužené, soud zabýval detailně výší dluhů v době smrti zůstavitele. Podle mne si tento závěr může pro další postup v řízení určit bez toho, aniž by o tom rozhodoval. Navíc při vydání tohoto rozhodnutí nejsou účastníky řízení věřitelé, což by věrohodnost tohoto rozhodnutí stejně značně zpochybňovalo.

Domnívám se, že je-li pro další postup v řízení třeba splnit podmínku, že je dědictví předluženo, může tento závěr soud učinit bez toho, aniž by rozhodl podle §  175o odst. 1 OSŘ . Měl by přitom ovšem mít objektivně zjištěnou obvyklou cenu majetku zůstavitele.

V. Postavení věřitele při likvidaci dědictví

Jak již bylo uvedeno, ve fázi rozhodování podle §  175o OSŘ není věřitel účastníkem řízení, tím se podle §  175b OSŘ stává v případě §  175p, v případě, kdy se vypořádává jeho pohledávka, a při likvidaci dědictv í.

Z hlediska odkazu na §  175p OSŘ jde o to, zda se věřitel účastníkem řízení stane i v případě, že k uzavření dohody o přenechání dědictví věřitelům k úhradě dluhů nedojde. To má význam pro možnost věřitele navrhnout likvidaci dědictví. Domnívám se, že pokud by věřitel soudu prokázal, že byl učiněn pokus o uzavření této dohody a nedošlo k ní, byl by i věřitel oprávněn navrhnout likvidaci dědictví a soud by potom musel tomuto návrhu vyhovět.

Důležitý je výklad stanovení účastenství věřitele, který není navrhovatelem likvidace, s ohledem na formulaci při likvidaci dědictví použitou v § 175b OSŘ . V praxi jsem se setkal s výkladem soudu, podle něhož se věřitel stává účastníkem řízení již ve fázi, kdy je rozhodováno o nařízení likvidace a toto rozhodnutí je mu tedy doručováno, samozřejmě s právem odvolat se proti němu. S tímto názorem nesouhlasím – podle mne se o likvidaci dědictví ve smyslu §  175b OSŘ jedná až ve fázi, kdy je pravomocně nařízena, navíc účast věřitele v této fázi řízení by byla zbytečně komplikující a pro něho bezvýznamná – svá práva může v plném rozsahu uplatnit v dalším průběhu likvidace dědictví.

VI. Odpovědnost dědiců za dluhy

Při rozhodování dědiců o tom, jak se mají zachovat v případě, že je dědictví předlužené, hraje velkou roli riziko spojené s tím, že nebudou dostatečně ochráněni zásadou stanovenou v §  470 ObčZ , podle níž odpovídají za dluhy dědictví a náklady spojené s pohřbem zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví. Tato zásada totiž může podle §  471 odst. 2 ObčZ platit jen v případě, že by dědicové dluhy splnili podle ustanovení občanského soudního řádu o likvidaci dědictví (§  175v OSŘ ), což nemusí být zejména pro laika snadný úkol. Dědicové se dále můžou chránit tím, že pokud podají soudu návrh, aby soud věřitele vyzval k oznámení pohledávek a oni tak neučinili, těmto nepřihlášeným věřitelům (třeba i s přednostními pohledávkami) dědicové neodpovídají, je-li cena jimi nabytého dědictví vyčerpána. V té souvislosti je velmi problematické ustanovení §  175n OSŘ , které opět poněkud nešťastně kopíruje část ustanovení §  471 odst. 2 ObčZ . V tomto ustanovení se totiž opomnělo, že výzva věřitelům k oznámení jejich pohledávek může být na návrh dědiců dána jen v případě, že je dědictví předluženo a nedošlo k uzavření dohody o přenechání dědictví věřitelům k úhradě jejich dluhů. Pokud by tedy byla tato výzva soudu vydána bez splnění těchto dvou podmínek, nemůže mít účinky předvídané v ustanovení §  175n OSŘ , totiž že by dědicové neodpovídali za nepřihlášené dluhy. To procesní předpis stanovit nemůže, bylo by to v rozporu s ustanovením §  470 ObčZ (tyto důsledky má až postup podle §  175t odst. 2 OSŘ ).

Pokud by tedy dědicové chtěli dědictví přijmout s tím, že do výše ceny dědictví uhradí dluhy, měli by být shora uvedenými ustanoveními dostatečně chráněni, postup však vyžaduje značnou právní ostražitost.

Jiným způsobem, jak se mohou dědicové vypořádat s předluženým dědictvím, je samozřejmě podání návrhu na likvidaci dědictví.

VII. Odmítnutí dědictví

Problém obou řešení uvedených v předchozí části však spočívá v tom, že dědicové se v řízení musí nejdříve rozhodnout, zda dědictví odmítnou či neodmítnou (§ 463 a násl. ObčZ ). Je třeba poznamenat, že jedině v případě, když dědic (tedy ten, kdo má dědický nárok) dědictví neodmítne, stává se dědicem oprávněným k uzavření dohody s věřiteli podle §  471 odst. 1 ObčZ a k případnému podání návrhu na nařízení likvidace dědictví.

Obava dědiců z předluženého dědictví vede ve většině případů k tomu, že se dědicové rozhodují pro řešení pro ně nejbezpečnější a nejjednodušší – dědictví odmítnou. Následuje pak odmítání dědictví všemi zákonnými dědici až do fáze, kdy toto dědictví připadne státu.

VIII. Postup státu směřující k likvidaci dědictví

Ovšem ani stát v řízení zastoupený Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových o předlužené dědictví zpravidla nemá zájem. Jak už bylo uvedeno, možnost, že by se předlužení dědictví vyřešilo vydáním věcí věřitelům podle §  472 odst. 2 ObčZ , je spíše teoretická, takže zbývá i pro stát nejpohodlnější a nejbezpečnější cesta – likvidace dědictví. Jak z uvedeného vyplývá, využití ustanovení §  175n175p OSŘ v případech, kdy dědictví připadá státu, nepřichází v úvahu. Stát má možnost navrhnout likvidaci dědictví bez ohledu na to, zda je dědictví předluženo, musí však prokázat, že věřitelé odmítli přijetí nabízených věcí z dědictví. Jednodušší cestou pro stát tak bude, když dá soudu jen podnět k tomu, aby nařídil likvidaci dědictví podle § 175t odst. 1 věty druhé a ponechá na úvaze soudu, zda likvidaci nařídí. V případě předluženého dědictví nebude důvod, aby soud tomuto podnětu nevyhověl.

IX. Uspokojení pohledávek věřitelů

Je obvyklé, že věřitelé své pohledávky do dědictví oznamují soudu průběžně, jakmile se o smrti zůstavitele (dlužníka) dozvěděli. Slovo oznamují volím záměrně, i když zažitějším termínem je spíše slovo přihlašují – vycházím z ustanovení §  471 odst. 2 ObčZ , kde je použito slovo neoznámili. Zásadní však je, že tento úkon obecně má skutečně jen povahu oznamovací a pro dědice informativní. V případě, když se nejedná o likvidaci dědictví, může jít dokonce o docela zbytečné zjišťování oprávněnosti pohledávky, neboť při jejím neuznání ze strany dědiců by se věc v konečném důsledku stejně řešila v samostatném soudním řízení. Navíc oznámení věřitele o pohledávce nemá žádný význam z hlediska běhu promlčecí doby.

Jinak je tomu ale v případě likvidace dědictví. Pokud soud nařídí likvidaci dědictví, v usnesení současně vyzve případné věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve stanovené lhůtě, a upozorní je, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou (§  175t odst. 2 OSŘ ). Zánik neuspokojených pohledávek vyplývá z ustanovení §  175v odst. 4 OSŘ , podle něhož pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů.

Nabízí se otázka, zda je nutné, aby na výzvu soudu podle §  175t odst. 2 OSŘ reagovali i věřitelé, kteří již své pohledávky v řízení řádně oznámili. Domnívám se, že to nutné není a že výzva směřuje jen k těm věřitelům, kteří své pohledávky dosud neoznámili. Je však vhodné, aby tato informace byla ve výzvě uvedena.

X. Zpeněžení majetku

Podle současné úpravy v §  175u odst. 1 OSŘ má soud (soudní komisař) při rozhodování, jak zpeněžení majetku provést, dvě možnosti – postupovat podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo věci prodat mimo dražbu přiměřeně podle zvláštního předpisu (toto zpeněžení provádí podle § 96a odst. 1 jednacího řádu výlučně soudní komisař). První řešení je zdlouhavější, druhé v sobě zase skrývá několik výkladových problémů. Oním zvláštním předpisem je totiž podle současné úpravy (poznámka pod čarou) již zrušený zákon č.  328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání. Z tohoto důvodu bych tak za současné úpravy doporučoval spíše postupovat podle ustanovení o výkonu rozhodnutí a prodej mimo dražbu používat spíše u věcí evidentně nízké ceny.

Podle novely OSŘ účinné od 1. 7. 2009 se postup při zpeněžení majetku podstatně mění, dále však zůstává úprava poměrně stručná. Rozdílem jen formulačním proti současné úpravě je nahrazení termínu zpeněžení majetku termínem zpeněžení jednotlivých věcí, práv a jiných majetkových hodnot. Zásadní je změna možností, jak zpeněžení provést. Zůstává zpeněžení podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku (není zřejmé, proč chybí přikázání pohledávky), nově je zavedeno zpeněžení ve veřejné dražbě podle zvláštního právního předpisu (zákon č.  26/2000 Sb. , o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů), zpeněžení v dražbě provedené soudním exekutorem podle zvláštního právního předpisu [§  76 odst. 2 zákona č.  120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti ( exekuční řád ), ve znění pozdějších předpisů] nebo prodejem mimo dražbu . Další podmínka se v zákoně stanovuje jen u posledně uvedeného způsobu. Podle § 175zd odst. 2 OSŘ může soudní komisař prodej uskutečnit jen se souhlasem soudu, při němž soud může stanovit podmínky prodeje. Už z toho vyplývá, že by tento souhlas měl být udělen předem.

Majetek, který se nepodařilo zpeněžit, připadne podle §  175u odst. 2 OSŘ státu a soud o tom vydá rozhodnutí.

K této části likvidačního procesu se vyjadřuji jen stručně právě s ohledem na novou úpravu, která teprve bude upřesněna v novele jednacího řádu a ověřena v praxi.

XI. Rozvrh výtěžku zpeněžení

Ustanovení §  175v OSŘ se zabývá provedením rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele. Na první pohled není zřejmé, zda má být o rozvrhu výtěžku vydáno rozhodnutí. V odst. 4 se předpokládá „pravomocné skončení likvidace“, což tedy zřejmě vydání rozhodnutí předpokládá.

Při rozdělení výtěžku vzniká otázka, jak má být zaplacena odměna soudního komisaře za úkony provedené v řízení a jeho hotové výdaje. V §  175v odst. 2 OSŘ totiž tato pohledávka není uvedena, přičemž logicky by měla být uhrazena z výtěžku likvidace. O odměně soudního komisaře a náhradě jeho hotových výdajů se přitom rozhoduje podle §  151a OSŘ v usnesení, jímž se řízení o dědictví končí. Nabízí se znění zákona odpovídající možnost, že ve smyslu §  140 odst. 3 OSŘ odměnu a hotové výdaje zaplatí stát. Další možností užívanou v praxi některých soudů je, že v prvním výroku usnesení bude soudu uloženo, aby soudnímu komisaři zaplatil odměnu a hotové výdaje a v další části výroku usnesení bude tato částka jako pohledávka soudu z výtěžku uhrazena jako první. Konečně poslední a podle mne právně nejčistší možností je, že o odměně notáře – soudního komisaře a náhradě jeho hotových výdajů bude rozhodnuto samostatně před vydáním rozvrhového usnesení s tím, že je platí stát, načež bude rozhodnuto o jejich uhrazení jako nákladů státu vzniklých v souvislosti se zpeněžením majetku (při vědomém nedodržení ustanovení §  151a OSŘ ).

Rozvrh výtěžku může být samozřejmě velmi komplikovaný. Není podle mne vyloučeno, a v případě mnoha věřitelů se to může jevit jako žádoucí, aby bylo postupováno analogicky podle § 337b odst. 1 až 3 OSŘ a bylo nařízeno rozvrhové jednání, při němž by každý z věřitelů musel vyčíslit své pohledávky se stavem ke dni smrti zůstavitele, dále uvést, do jaké skupiny jeho pohledávka patří a skutečnosti významné pro její pořadí.

Obranou věřitelů, kteří nebudou považovat rozvrh za správný, může být pouze odvolání proti rozvrhovému usnesení.

XII. Skončení řízení o dědictví

V celém občanském soudním řádu není výslovně uvedeno, kdy se řízení o dědictví končí, přičemž tato skutečnost má význam minimálně pro aplikaci ustanovení §  151a OSŘ (odměna v rozhodnutí, jímž se řízení o dědictví končí). Skončení řízení jeho zastavením je uvedeno v §  175h odst. 2 OSŘ . V §  175q odst. 1 OSŘ jsou uvedeny případy, kdy soud vydá usnesení o dědictví. Byť není uvedeno, co usnesení o dědictví znamená, ze souvislostí s občanským zákoníkem je zřejmé, že i těmito usneseními se řízení o dědictví končí.

Složitější to bude v řízení o likvidaci dědictví. Zde by bylo možné se dokonce domnívat, že ve smyslu §  175v odst. 4 OSŘ lze rozlišit dva případy – pravomocné skončení likvidace a pravomocné skončení řízení o dědictví.

Nastane-li situace podle §  175u odst. 2 OSŘ (majetek se nepodařilo zpeněžit), řízení se končí vydáním rozhodnutí o tom, že majetek zůstavitele připadá státu. Není potíž v tom, aby v tomto rozhodnutí bylo rozhodnuto i o odměně soudního komisaře. Toto rozhodnutí je však třeba odlišit od rozhodnutí podle §  175q odst. 1 písm. b) OSŘ – rozdílem je i to, že se doručuje všem účastníkům řízení o likvidaci. Hlavním problémem bude, zda se k tomuto rozhodnutí vztáhnou účinky ustanovení §  175v odst. 4 OSŘ – totiž že pravomocným skončením likvidace zaniknou neuspokojené pohledávky. Mělo by tomu tak být, neboť bychom se tak mohli dostat zase někam na začátek a stát by mohl věřitelům znovu nabídnout věci (nikoliv majetek!) k úhradě jejich dluhů ...

Lze se domnívat, že vydáním rozvrhového usnesení podle § 175v odst. 1 až 3 OSŘ končí likvidace i řízení o dědictví. Ustanovení § 175v odst. 4 věty druhá a třetí OSŘ však celou situaci po provedení rozvrhu značně komplikují. Vyjde-li najevo nový majetek zůstavitele, při likvidaci nezpeněžený, má být rozdělen věřitelům. Postup dále není upraven, v podstatě by to znamenalo, že se celý koloběh likvidace musí opakovat. Naopak zůstane-li po likvidaci majetkový přebytek (což se asi v praxi nestane), má být projednán v dědictví. To ale znamená, že v tomto případě se nám doby skončení likvidace a řízení o dědictví rozejdou – není to tedy totéž. V té souvislosti nezbývá, než vzpomenout na zdánlivě zbytečné ustanovení §  333 zákona č.  142/1950 Sb. , občanský soudní řád , podle něhož bylo vždy rozhodnuto o ukončení řízení o dědictví.

XIII. Závěr

Likvidace dědictví bude s ohledem vzrůstající zadluženost obyvatel stále častější náplní práce notářů – soudních komisařů. Co přináší novelizace občanského soudního řádu účinná od 1. 7. 2009 v této oblasti již bylo uvedeno, další úpravu v jednacím řádu můžeme teprve očekávat. Další pomocí notářům při této náročné činnosti pak může být ustálený výklad právních předpisů a výměna zkušeností z praxe.

PROČ K NOTÁŘI

Jistota

Odbornost

Zkušenosti

Komplexní právní služby

KONTAKTvíce...

JUDr. Zdeněk Ryšánek

Brno, Rooseveltova 11

Tel./Fax: +420 542 210 406

E-mail: notar@notarrysanek.cz